Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

Prolog

Tma, co mě pohltila, jako by se najednou prosvětlovala. Jako by okolní čerň bledla, a já začala zase cítit. Ruce, nohy... A chlad.

Otevřela jsem oči.

Kolem mě nebylo nic, než pustý les, a přede mnou koryto s řekou.

Přes koryto vedl most, snad z větví, a cosi jakoby mě tam táhlo. Tam, na druhý břeh...

Udělala jsem krok vpřed, když se z druhé strany začala přibližovat postava.

Vypadala vysoká, a byla celá zahalená v černém plášti.

Plula jako by létala v prostoru pár metrů nad zemí, a jakmile roztáhla ruce a já tak spatřila její dlouhé prsty, tenké více než mladá větvička stromu, s ostrými drápy, potlačila jsem vyjeknutí.

,,Neboj se mne. Neublížím ti." promluvila postava naproti mně a ruce dala podél těla.

,,Co se stalo? Kde to jsem? A kde je máma s tátou?!" začnu vyšilovat, když si vybavím poslední vzpomínku před tím, co mě pohltila temnota.

,,Jsi mrtvá. Jako tví rodiče. Ale já ti mohu pomoci."

Dělá si srandu?!

Mrtvá?!

A rodiče jsou... taky mrtví?!

Jak pomoct?!

,,Chceš další šanci na život, ačkoliv bude naprosto odlišný od toho, jaký jsi žila dodnes?" promluvila osoba zahalená v plášti znovu, a její tón hlasu byl... nevím. Monotónní, zato uklidňující.

,,Ano!" má odpověď, vyřčená ve chvilkovém přesvědčení, že si nepřeju víc než dál žít, byla možná neuvážená, ale už se stalo. A já tušila, že tímto jediným slůvkem jako bych si podepsala svůj vlastní ortel.

,,Budiž. Tvá moc, jakou získáš, bude potřeba chránit. Pošlu tě do roku i na místo, kde budeš mít nejlepší příležitost k tomu se všemu naučit a i díky moci, co bude větší než jakákoli jiná, pomoci těm slabším, co jí budou potřebovat. Nikomu neprozrazuj pravdu, a pouze se nauč žít s tím, co budeš mít."

Bývala bych měla miliony otázek, ale poté, co tohle postava dořekla, se najednou zjevila přede mnou.

,,Tohle budeš potřebovat. Střet více, než mé srdce v tvojí hrudi." dala mi před obličej jakýsi proutek, tenký jako vrbový proutek, s jemným vyřezávaným zdobením.

Vzala jsem jej do ruky, ale než jsem stihla vyslovit alespoň jednu otázku, pohltila mě bolest.

Zabodla mi jeden ze svých drápů do hrudi a z mého hrdla se ozval hrdelní výkřik.

Spalující bolest mě tak pohltila, že jsem nebyla schopná vnímat nic jiného. Jen tu bolest.

V místě, kde bych měla mít srdce, začalo cosi vydávat pravidelné, intervalové bušení. Jako by tam předtím nic nebylo...

Ten nával muk a ohně poté začal slábnout, a já zrovna tak. Nohy se mi podlomily, ruce zvláčněly a víčka se mi sama od sebe zavřela.

Padala jsem, ale nespadla na zem. Pode mnou nic nebylo.

Jen... prázdnota.

______________________________________

A/N

Tadá! 😅😂🎉🎊

Lidičky, řeknu vám, to, že po dvou letech, co mám v hlavě tenhle nápad (a v knihovně i koncept), příběh konečně začnu zveřejňovat, je skvělé! 😍

Ten pocit je neskutečný! ❤️💞

Doufám, že se vám bude líbit. Brzy čekejte první oficiální kapitolu! 🔥

Mějte se kouzelně. ⚡✨
______________________________________
Markéta Kučerová