Život bez Tebe

1. Prolog: Život nekončí

DVŮR KRÁLOVÉ, před 3 lety:

Hustý déšť bylo to poslední, co potřebovala. Počasí se ale bohužel neobjevovalo podle její nálady. Vlastně musela uznat, že kdyby se objevovalo, podle toho, jak se cítí, nejspíš by pršelo pořád. Bylo by potemnělé, zatažené počasí a občas by padl nějaký ten blesk. Ano, na jejích pouhých 24 let měla za sebou takové temno, že měla občas pocit, že světlo nikdy nezažila a že by pro ní možná bylo lepší, kdyby tenkrát před třemi lety umřela. Kam zmizela ta holka, co v 19 letech nastoupila do prváku na veterinu a byla plná nadějí? Šla na vysokou, kde mohla konečně studovat to, po čem celý život toužila a její bohatá rodina s tím byla konečně smířená. Že bude pracovat se zvířaty a nikdy nebude pokračovat v rodinné sklářské tradici. Měla toho tolik před sebou. Měla poznat spoustu nových lidí a možná i toho pravého, se kterým by lásku k zvířatům mohla sdílet. A povedlo se. Jenže to nedopadlo tak, jak si vysnila. Nikdo jí neublížil tak jako on a přitom jí miloval, aspoň si to myslela. Ale všechno bylo jinak. A teď stála v infocentru v ZOO Dvůr Králové, kam šla na pohovor na doporučení pana doktora Josefa Hruška, dědečka muže, který jí kdysi tak moc ublížil. Stále v něm viděla i svého dědu, ať už byl její bývalé lásce konec kdekoli. Silně bubnující déšť byl slyšet až dovnitř a ona jen nervózně přešlapovala a čekala, až ji zavolají. Měla pocit jakoby každý úder silné dešťové kapky zvyšoval její bolest z temné minulosti a také aktuální nervozitu, která ovládala celé její tělo. Nohy jí bolely od žlutých lodiček s podpatky s elegantní stříbrnou přezkou po stranách. Silonky měla v tělové barvě, černou elegantní sukni s úzkým žlutým páskem, který ladil s botami, k tomu žlutou halenku a přes ní černé sako. Její dlouhé rozpuštěné vlnité vlasy, sepnuté do půl copu, jí splývaly po zádech, přes ramena i přes hruď. Ruce měla spojené ve předu a svírala v nich uši černé kabelky menší velikosti. Byla nervózní, ale snažila se na sobě nedat nic znát. Chvíli tam tak stála, bez jediného úsměvu jako vždy a netrpělivě vyčkávala. Neusmívala se pořádně roky, jen z donucení, například na Vánoce. Dnes počítala s tím, že se bude falešně usmívat a předstírat veselou povahu častěji než je na ní zdrávo. Nemůže se přece mračit na ředitelku, která má rozhodnout o jejím osudu - tedy jestli bude nebo nebude pracovat v této ZOO v průběhu posledních let studia a i po něm coby vedlejší veterinářka. Psychicky se připravovala na pohovor, když se rozhlédla po infocentru a spatřila něco, co jí spustilo další vlnu bolesti a ošklivých vzpomínek. Byla tam žena, nejspíš návštěvnice. Seděla u stolečku a hladila si těhotné bříško. Mohla být tak v pátém, možná v šestém měsíci. Vyvolalo to další dávku paniky. Začala zhluboka dýchat a před očima se jí objevila jedna z těch hrozných vzpomínek, na které by nejraději zapomněla.
"Kde jsem udělala chybu, mami?" Ležela tehdy na nemocničním lůžku a hladila si břicho stejně jako ta paní v infocentru s tím rozdílem, že její miminko už v něm nebylo: "Dávala jsem si na sebe pozor," tehdy se akorát probudila z narkózy a dozvěděla se od mámy, která jediná znala její tajemství, a tudíž jako jediná byla s dcerou v nemocnici, co se vlastně stalo. Plakala ležící na boku a jen sledovala kapačku a přístroj, jehož křivka monitorovala její stav: "Tak proč se to stalo?" Přes slzy neviděla a měla pocit, že její život prostě skončil.
"To není Tvoje vina, zlato, to se prostě občas stává," maminka jí hladila po vlasech, seděla na židličce u postele za jejími zády a snažila se jí utěšit: "Tohle není ničí vina, prostě to nemělo být."
"Ale proč? Já to dítě tak chtěla, těšila jsem se, i když jsem na něj měla být sama," byla tak nešťastná a ubolená, že ani její matka nedokázala najít ta správná slova, jak jí utěšit: "Musíš se s tím smířit. Život nekončí. Jde dál a Ty musíš s ním," Její dcera, která právě přišla o miminko, které čekala, ale jen kroutila hlavou a odmítala něco takového přijmout. A tak její matka zmlkla a nechala dceru jen plakat a ptát se proč zrovna ona je ta, které se muselo něco takového stát. Slzy jí tekly proudem a nedokázala nijak pochopit, proč jí proboha opustil. Kdyby to neudělal, nic z toho by se nestalo. A pokud ano, zvládli by to spolu. Stál by jí po boku a ona by nebyla tak strašně sama. Byla bolestí tak ochromená, že ho tímto okamžikem začala nenávidět a vinit ho ze smrti jejich dítěte, o jehož existenci ani netušil. Až do tohoto momentu doufala, že se vrátí, že jednou vezme jejich dítě do náručí a pochopí, jak ho potřebují. Ale to už byl jen sen. On se nevrátí a pokud ano, nikdy, nikdy mu to neodpustí a také mu nikdy neřekne, že mohl být táta. Jen ať cítí její nenávist a vůbec netuší proč. Ale to byly jen zbytečné úvahy, on se totiž nevrátí. O tom byla přesvědčená.
"Slečno Novotná," ze vzpomínky jí vytrhl cizí hlas. Pořád se dívala na těhotnou návštěvnici a v očích jí pálily slzy, které se jí rychle podařilo zahnat několika mrknutími.
"Jsem Adéla Pokorná, asistentka paní ředitelky. Prosím, pojďte zamnou," Adéla si s ní potřásla rukou a pomalu ji vedla nahoru do schodů, které vedly ke kancelářím celého vedení ZOO. Pomalu šly nahoru a obě mlčely. Přemýšlela ještě chvíli o tom, co se jí stalo. Netoužila po novém začátku, muži nebo nedej bože dětech. Žila aktuálním dnem a dopředu nekoukala. Teď chtěla jediné: Tuhle práci.