Život bez Tebe

28. Hodinka upřímnosti

Sid čaj vylila, položila hrneček do dřezu a podívala se na Adama se vztyčenou hlavou. Neměla na výběr, nebylo cesty zpět, pravda byla venku a ona musela zachovat sílu a kamennou tvář. Musel vědět, že nežertuje a že tuhle hradbu mezi nimi nelze zbořit. Dívala se mu do očí, ve kterých viděla šok a také utrpení. Ranilo ho to, jak předpokládala. Tenhle pohled byl tím důvodem, proč mu to odmítala tak dlouho říct. Věděla, že stačí, když tím trpí ona sama. Proč tím trápit i jeho? Ale on by nikdy nepřestal bojovat o sblížení s ní. Nebyla jiná možnost a teď už se s tím nedalo nic dělat. Adam znal pravdu. Chvíli se na sebe dívali a Sid přemýšlela, jestli má ještě něco říct nebo odtud raději utéct. Adam se nemohl pohnout, v jakém šoku byl a najednou se ozvala velká rána, kterou způsobil, když upustil svůj hrneček s čajem. Ten se roztříštil na několik kusů a střepy zůstaly ležet na zemi v kaluži čaje. Sid se lekla a trhla s sebou. Podívala se na Adama, ale ten už jí pohledem neobdařil. Otočil se k ní zády a rukama si prohrábl vlasy. A když se k ní otočil, najednou jakoby mu to došlo. V očích měl slzy a Sid musela přiznat, že jí to překvapilo. Věděla, že nad tím nemávne jen tak rukou, ale nečekala, že by ho to až takhle zasáhlo: "Ale...," začal pomalu a hlas se mu lámal: "proč si mi to neřekla dřív? Pr... Proč?" Sid nebyla schopná odpovědět mu. Slzy jí nekontrolovatelně tekly po tváři a ona se na něj jen mlčky dívala: "Proč? Co se vlastně stalo? Proč mě z toho viníš?" Adam nejspíš znal odpověď, ale byl tak v šoku, že házel otázku za otázkou: "To se stalo, protože jsem Tě opustil?"
"Ne," hlesla Sid a setřela si slzy z tváře: "Stalo se to pro to, jak si mě opustil, Adame. Co si čekal?" Zeptala se ho a rozmáchla rukou po místnosti: "Že odjedeš? Necháš mě tam stát ve svatebním před všemi těmi lidmi... A já nad tím jen mávnu rukou? Byla jsem zlomená, nešťastná a holt si můj psychický stav vybral svou daň. Ano, je mi to líto, ale to Ty za to můžeš! Bože, kdybych se Tě neptala, jestli svatbu radši nezrušit..." Sid i Adam stáli na proti sobě, oběma tekly slzy po tváři a ani jeden nevěděl, co dalšího k tomu ještě říct: "My nemůžeme být přátelé, Adame," řekla po chvíli a hlas se jí lámal stejně jako Adamovi: "My nemáme budoucnost. Nemáme jí, protože máme tuhle minulost. Tak to je a Ty se s tím musíš smířit!" Sid s těmito slovy odešla a nechala tam Adama stát mezi střepy a v čirém zoufalství, které ho pohltilo ve vteřině, kdy mu konečně řekla pravdu. Že byla těhotná. Že čekala JEHO dítě a že díky němu o dítě přišla. Najednou nenáviděl sám sebe a konečně pochopil její postoj k němu: "Adame?" Po chvíli uslyšel dědův hlas, který se blížil do přípravny a tak si rychle setřel slzy a začal uklízet rozbitý hrneček. Děda mezitím vstoupil dovnitř: "Viděl jsem odsud odcházet Sid a vypadala rozrušeně. To jste se zase chytli?" Adam se napřímil s lopatkou se střepy v ruce a zakroutil hlavou. Věděl, že dědovi o dítěti říct nemůže. Ranilo by ho to: "Ne, ale Albert jí napadl. Posaď se, vylíčím Ti to," odpověděl mu a jeho děda s šokovaným výrazem poslechl. Mezitím co Adam líčil události s Albertem dědovi s výjimkou dítěte, o které přišel, Sid odešla domů, kde pak potkala Adélku a také se jí svěřila s tím, co se jí stalo. Rozdíl byl jen v tom, že Sid řekla Adélce úplně všechno. Obě měly před sebou sklenku vína a Sid k tomu ještě jako doplněk krabičku trhajících kapesníků. Adélka jí pozorně poslouchala a nevěřila vlastním uším: "Sid, to je hrozný. Tušila jsem, že se s mladým Hruškou znáte, ale tohle by mě v životě nenapadlo. A to s tím Albertem... Kdybych to jen tušila, varuju Tě dávno."
"Počkej," Sid zpozorněla a zatímco si utírala slzy kapesníčkem, Adélka se připravovala na pokračování: "jak to myslíš?" Sid chytla Adélku za ruku, protože i ona se tvářila nešťastně.
"Já jsem s Albertem donedávna chodila. Respektive jsem si to myslela. Tvrdil, že musíme náš vztah tajit, protože já jsem asistentka ředitelky a on je členem vedení. Spolkla jsem mu to. Když došlo na to s mámou, poznala jsem co je zač. Potřebovala jsem pomoct a on by mě pomalu nechal na ulici. Jistě peníze mi nabídl na nové bydlení, ale teď je mi aspoň jasné, že se mě chtěl zbavit, protože usiloval o Tebe."
"To je hrozný," řekla tentokrát Sid: "Takovej parchant. Nikdy jsem si ničeho nevšimla. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Trávila jsem s ním docela dost času jako kamarádka, tak jak to, že..."
"Protože je to křivák," odpověděla jí Adélka: "protože v tom umí chodit. Umí s lidmi manipulovat, hlavně s holkama. Mělo mě napadnout, že se pokusí sbalit dědičku sklářskýho impéria. Chtěl Tě pro prachy a kdybys věděla, kolik sviňáren dělá na úkor Roklové a celé ZOO, tak omdlíš. Drž se od něj dál. Sid, já chápu, že Tě bolí minulost, ale Adama se drž. Já jsem si téměř jistá, že Tě pořád miluje. On Tě dokáže ochránit, udělat Tě šťastnou. Můžete to přece zkusit znovu." Adélka mluvila a Sid kroutila hlavou. Ta slova zněla krásně, ale ona jim nevěřila. Její kamarádka jí držela za ruku a viděla, jak rezignuje a vůbec se jí to nelíbilo. Když se ale na ní Sid podívala, pochopila, že ať už jí řekne cokoli, její názor nezmění: "Ne, Adélko," odpověděla jí Sid s dalšími slzami v očích: "My už jsme to prošvihli."