Život bez Tebe

46. Zavřené dveře

"Nejdeme se přece hned vzít," pokračoval Adam. Sotva ale dořekl větu, tak se zarazil a začal litovat, že něco takového řekl. Byla chyba jakkoli narážet na svatbu či zásnuby, i když to byl pouze řečnický obrat. Sid se opřela rukou o stůl a pomalu nestabilně vstala. Evidentně jí to vyvedlo z míry a byla hodně nervózní. Přešla k želvám a oběma rukama se opřela o terárka, zatímco Adam zůstal sedět, hypnotizoval své překřížené prsty a v duchu si nadával.
"Máš pravdu, to určitě nejdeme," řekla najednou, aniž by se k němu otočila. Adam k ní zvedl oči a cítil se provinile: "Omlouvám se, nemyslel jsem to tak." Sid se k němu otočila a opřela se zády o terárko: "Jo, já vím. Přesto bychom se měli vyvarovat podobným poznámkám vzhledem k minulosti, nemyslíš?" Sid založila ruce na prsou a vypadala, že prvotní nervozita způsobená jeho poznámkou, odpadla. Adam přikývl a Sid si všimla, že ho jeho bezmyšlenkovitá narážka na svatbu také zasáhla. Vstal, přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena.
"Nechtěl jsem Ti ublížit. Byl to řečnický obrat, který se nepovedl," řekl zahanbeně a očima se jí vyhýbal. Sid ho ale nakonec uklidnila: "Nedělejme z toho problém. Překvapilo mě to, nic víc. Vzpomínky jsou svině." Adam se tomu zasmál a očima konečně vzhlédl k jejím.
"Jo, o tom my něco víme, co?" Řekl. Sid se na něj usmála a vztáhla k němu ruku. Bříšky svého ukazováčku ho hladila kolem koutku oka, přes strniště až k bradě a dívala se mu do očí: "Kdyby mi před pár měsíci řekli, že tu s Tebou takhle budu stát, nejspíš bych se jim vysmála a možná je i proklela. Byla jsem tak plná nenávisti a teď je mi to líto," řekla a tentokrát to byla ona, která zněla zahanbeně.
"Já vím," přikývl Adam: "udělám všechno proto, abys byla šťastná, abych už nikdy nebyl příčinou Tvých slz. Víš, když jsem odešel, byl jsem přesvědčený, že Ti bude beze mně líp. Byl jsem hlupák, teď už to vím. Jak jsem si jenom mohl myslet, že by ses jen tak z ničeho nic vzpamatovala z takového šoku. Nechat Tě bez vysvětlení, s pouhým vzkazem na stole, stát přede všemi, před..."
"Ne," zarazila ho najednou a ukazováček přesunula na jeho rty: "Už o tom nemluv, nepřipomínej to." Adam si povzdechl, vzal její ruku, aby její ukazováček sňal ze svých rtů a její dlaň si položil na svou tvář: "Jen jsem tím chtěl říct, že sám nechápu, čím jsem myslel. Dal bych cokoli za druhou šanci, Sid. Prosím..." Adam vypadal zoufale a tak i zněl jeho hlas, až bylo Sid úzko. Chtěla něco udělat, obejmout ho a dát mu, co si přeje, ale sama si nebyla jistá vůbec ničím. A pořád tu byly výhružky Alberta, které jí určitě nedají spát. Po chvíli je vyrušil Bob: "Omlouvám se, nejspíš rušim, ale mám tu práci," řekl omluvně, jakmile spatřil pár přitisknutý jeden k druhému.
"V pohodě," řekla Sid směrem k Bobovi a než se vymanila z Adamova sevření a odešla, ještě se k němu na chvíli otočila zpět: "Já se Ti ozvu."
Adam přikývl, pustil jí a sledoval, jak odchází z přípravny. Bob se celou dobu díval od terárií scénu zamilovaných a kroutil nad tím hlavou. Ona miluje jeho, on miluje jí a tak prostě nechápal ty cavyky kolem.

Následujících pár dní se Sid všemožně Adamovi vyhýbala a ačkoli si volali i psali, před osobním kontaktem utíkala. Adam si byl plně vědomý toho, že potřebuje prostor a ačkoli měl strach, že se jí to proleží v hlavě a nakonec ho odmítne, pořád měl naději. Její reakce a doteky na jejich rande i potom v přípravně, i když byly pod palbou emocí způsobených sporem s Albertem, jasně naznačovaly, že má šanci. Byl přesvědčený, že je do něj zamilovaná, ale je zkrátka ovlivněná svým vlastním strachem. Každý den jí posílal květiny, většinou gerbery - její oblíbené, avšak pokaždé jinak uvázané. Ke květinám od něho dostávala i krásné romantické vzkazy na kartičkách a různé pozornosti, které potěší každou ženu. Adam ale věděl, že Sid není obyčejná žena, takže jí to sice potěší, ale určitě se mu kvůli tomu nevrhne kolem krku. A měl pravdu. Sid přijímala každý den dárky a květiny a doma už měla z bytu hotové květinářství. Adélka si z ní každý den dělala legraci. Nějaké květiny už nechala i v pavilonu a postupně je po uvadnutí zase vyhazovala. Anežka už začala také žertovat, že půjde za Adamem a poprosí ho o snížení zasílání květin alespoň na obden. Sid nechodila ani na obědy, aby ho nepotkala a tak jí jídlo nosila. Když ale Anežka po pár dnech potkala Adama v kantýně, poprosil jí, aby to tentokrát nechala na něm. Ráda s tím souhlasila, protože by si se Sid rozhodně promluvit měli. Adam tedy vzal z kantýny dvě porce a vydal se za Sid do veterinárního pavilonu.
"Ahoj Sid," pozdravil jí a přistihl jí u toho, jak upravovala novou květinu, kterou od něj právě dostala a zamilovaně se u toho usmívala. Sid spustila ruce podél těla a zatvářila se jako přistižena při činu: "Ehm... Adame? Ahoj," oplatila mu nervózně pozdrav.
"Už je to skoro týden. Promluvíme si konečně?" Sid se provinile usmála a přikývla: "Ano, jistě. Už je asi čas na to si vyjasnit náš vztah. A taky musíme probrat toho Alberta. Pořád mě to trápí."
Adam zvedl ruku se sáčky s jídlem: "Tak se nejdřív najíme?"