Život bez Tebe

45. Dva kohouti na smetišti

Sid nevěřila vlastním očím. Adam držel Alberta skoro pod krkem. Ten měl zakrvácený obličej a vypadal, že se brzo skácí k zemi, což vůbec nebylo dobré. Takové napadení je na postih a jak znala Alberta, určitě bude chtít i jeho vyhazov a bude zázrak, jestli na něj nepodá trestní oznámení. Adam nespouštěl oči ze Sid, která tam stála neschopná slova.
"PUSŤ HO, HNED!!!" Zakřičela na něj nakonec a přistoupila k nim. Ruce mu něžně položila na paži, aby ho jemným dotekem uklidnila a donutila ho Alberta pustit. Adam, který se díval Sid do očí, pomalu uvolnil sevření a pustil svého soka. Ten od něho hned poodstoupil, ale k odchodu se neměl: "Tohle Tě bude mrzet," lamentoval, zatímco si hřbetem ruky utíral krev z obličeje: "oba vás to bude mrzet! Všechno všem řeknu. O vaší svatbě i tom vašem frackovi. Ještě, že se nenarodilo, to by byl materiál!" Sid bolelo každé slovo, které o jejím miminku vyslovil a věděla, že není jediná. Bohužel Albert byl hajzl a moc dobře věděl, kam udeřit tak, aby je to co nejvíc bolelo. Adama opět opouštěl klid, který mu Sid předávala a znovu se na něj chtěl vrhnout. Albert se ho lekl a ustoupil o dalších pár kroků dozadu, že byl skoro až u stěny přípravny hned u dveří. Sid se ale k Albertovi otočila zády, dala Adamovi dlaně na prsa a tlakem se ho snažila zastavit a uklidnit ho: "Prosím přestaň. Tohle je přesně to, co on chce. Copak to nevidíš?"
"Měl bys tu svojí poníženou ex-nevěstu poslechnout," provokoval Albert dál. Sid ucítila Adamovu dlaň na jejích bedrech a na malý moment se opřela čelem o hřbety svých rukou, které byly stále položené na jeho hrudi. Pak se mírně otočila obličejem k Albertovi, aniž by jí Adam pustil: "Přestaň provokovat a vypadni odsud," řekla mu příkře, zatímco Albert, stále ještě s trochou krve pod nosem, se vítězoslavně a také zlomyslně ušklíbl: "Varoval jsem Tě Sid. Špatně sis vybrala. Teď poneseš následky," Sid cítila pod dlaněmi, jak Adamovi vzteky buší srdce: "Vaše minulost vyjde najevo. Vím, že Ti to není jedno. Není nic ponižujícího pro ženu, než aby se o ní povídalo, že jí chlap nechal stát před oltářem. Rozhodně mi to stojí za to... Okolí pochopí, co je on zač, budou do Tebe možná hučet - na to spoléhám - a Ty pak snad konečně pochopíš, že si dala po druhé důvěru to samému špatnému člověku," sotva to však dořekl, znovu čelil Adamovi, který vyletěl jak čertík z krabičky. Jemně odstrčil Sid na stranu, chytil ho za sako a drsně ho vykopnul z přípravny: "Vypadni, Ty grázle. Tvoje výhružky tu nikoho nezajímaj," zakřičel na něj a prudce mu zabouchl dveře před nosem. Pak rychlými kroky přistoupil zpět k Sid, přivinul si ji do pevného objetí a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Sid měla ruce položené na jeho zádech a objetí mu vracela se stejnou sílou a intenzitou jako on.
"Nikdy nedovolím, aby Ti ublížil," řekl po chvíli. Sid zvedla hlavu, kterou měla položenou na jeho rameni a podívala se mu do tváře, sotva pár milimetrů vzdálenou od té její: "Radši zemřu, než abys tím procházela znovu. Slibuju, že Tě ochráním." Sid se na něj usmála a zakroutila smutně hlavou: "To nemusíš. Navíc to nemá smysl. Albert nakonec stejně udělá, co slíbil. Každý se o tom dozví a já se jen děsím toho, že se o dítěti dozví Tvůj děda a zbytek mojí rodiny. Adame, co budeme dělat? O svatbě ať se klidně dozvědí, to už je mi jedno, ale o dítěti se nikdo dozvědět nesmí. Jak to, že to vlastně ví?"
"Takovej hajzlík jako on si správné informace nejde vždycky. Možná mluvil někdo z doktorů, těžko říct," odpověděl jí a pohladil jí po vlasech na skráních a po tváři.
"Nechápu, že jsem ho neprokoukla dřív," pokračovala Sid: "mrzí mě to i kvůli Tobě. Dostala jsem Tě do problémů. Co když Tě zažaluje za napadení? Adame, já mám strach."
"Ššššš," utěšoval jí Adam: "na to je velký zbabělec. To neudělá."
"Já Tě chci mít doma, ne ve vězení," řekla Sid ustaraně a evidentně se Adamovo uklidňování míjelo účinkem: "Bože, co budeme dělat? On udělá cokoli, aby nás zničil. Aby mě konkrétně viděl poníženou. Nechci, aby se to ostatní dozvěděli. Hlavně o dítěti ne. To je sotva milimetr od toho, aby se o tom dozvěděl táta, brácha nebo nedej bože babička. A to nemluvím o Tvém dědovi, před kterým to s mámou také celé roky tutláme."
"Já už něco vymyslím," odpověděl Adam: "neboj se. Dobře to dopadne. Nikdo se o našem nenarozeném miminku nedozví, pokud to Ty sama nebudeš chtít, ano?"
Sid přikývla a usmála se na něj. Pustila se ho, obešla želvy a šla se posadit za stůl pod vyvýšeným místem s teráriemi: "Proč si vlastně zamnou přišla?" Zeptal se Adam a posadil se k ní: "Stýskalo se Ti?" Usmál se a malinko žertoval: "Samozřejmě, že se mi stýskalo," přiznala Sid bez sebemenšího zaváhání: "ale taky bychom si možná měli promluvit. O nás dvou a jak to teď s námi bude dál." Adam měl pocit, že má z něčeho strach a byl připravený argumentovat a bojovat proti jakýmkoli jejím pokusům o útěk z jejich vztahu: "Mám strach, že se bude minulost opakovat, že z toho zase vyjdu špatně," pokračovala Sid a Adam se začal bát o to víc: "Nechci Ti to do konce života připomínat a nechci, aby ses kvůli tomu cítil špatně, ale pořád..." Sid si položila ruku na srdce: "To tady není zahojené a já nevím, jak dál. Chci být s Tebou, ale mám strašný strach." Adam vzal Sid za ruce: "Volný průběh. Dejme tomu volný průběh, moc Tě prosím."