Život bez Tebe

54. Šla bych s Tebou kamkoli

Uběhlo několik měsíců a Adam se Sid nemohli být šťastnější. Na místo Alberta nastoupil šikovný mladý kluk, kterého doporučila Sidonie. Byl totiž na jednom výběrovém řízení do jejich firmy a i když konkurz nevyhrál, hodně se jí líbil a cítila z něj potenciál. Když tedy Albert odešel, nelenila a rychle ho Roklové doporučila. Byl šikovný, se všemi vycházel velice dobře a byl oblíbený. Svou práci dělal skvěle a fungoval jako perfektní mluvčí ZOO. Zkrátka byl vším, čím Albert měl být od začátku. Kde nakonec skončil, nikdo netušil, ale Sid zaslechla od bývalé spolužačky ze základky, že ho nechtěli snad nikde a nakonec musel odjet do nějakého zapadákova, kde dělal kancelářkou děvku pro všechno. Mohly to být ale zase jen fámy a Sid ani Adama to konec konců ani nezajímalo. Půl roku uběhlo velice rychle a oba byli moc šťastní. Tak šťastní, že si neuvědomili nejpodstatnější. Totiž, že Adam ve Dvoře nežije, ale přebývá. Jeho práce a výzkumy v San Diegu neskončily a on se musel vrátil zpátky. A tak přišla jednoho rána opravdu hodně studená sprcha, když mu zavolal formou video hovoru ředitel tamní ZOO a oznámil mu, že je čas vrátit se do Ameriky.
"Spolupráce končí," oznámil mu anglicky: "není důvod, abys dál přebýval v Česku. Navíc tady je Tě už hodně zapotřebí, musíme pokračovat v práci. Maximálně příští týden Tě chci zpátky."
"Ano, rozumím, pane řediteli," odpověděl Adam: "ale víte moje přítelkyně... Je to složité."
"To je ta veterinářka?" Zeptal se jeho americký nadřízený a Adam přikývl: "Vem jí s sebou a hotovo! Jinak nechci nic slyšet!"
Adam si povzdechl, protože si nemyslel, že by Sid chtěla opustit Dvůr Králové. Přesto ale poděkoval, řediteli poslal Sidiny záznamy jako její CV a podobně, a slíbil, že dá brzy vědět. Jisté ale bylo, že on odletět musí. Byl by sám proti sobě, kdyby veškerou práci v San Diegu hodil za hlavu. Jenže problém byl, že to tam měl ještě minimálně na dva roky a vztahy na dálku - to prostě nemohlo fungovat. Takže buď Sid odjede s ním nebo rozchod.
"Opravdu to tak musí být? Teď? Když jsme se konečně našli?" Přemýšlel Adam, zatímco šel do práce: "Ona semnou určitě nepoletí, to vím na tuty."

"Je to tak," řekla Lada: "slyšela jsem o tom mluvit Roklovou. Prý jí ten ředitel ze San Diega oznámil, že se Adam příští týden vrací do Ameriky." Anežka, která stála se Sid u pultu s kávou, zírala na Ladu a nemohla tomu uvěřit.
"Klid, určitě je to nedorozumění," řekla směrem k Sid: "to by Ti přece řekl."
"Hele, já nevím, možné to je," vložila se do toho znovu Lada, která si uvědomila, že Sid vyvedla z míry víc, než by se zdálo a rozhodně neměla v úmyslu jí rozrušit, tak se to na poslední chvíli snažila zachránit: "ale faktem je, že jsem to tak slyšela. No ale, třeba to Adam odmítl, ne?"
"To ne," zakroutila hlavou Sid: "ta práce je tam důležitá. To by neudělal. Navíc bych mu to nikdy nedovolila. To by byl největší hlupák všech hlupáků, kdyby se odmítl vrátit za takovouhle prací."
"Nezbývá Ti, než se ho natvrdo zeptat," rozsekla debatu Anežku a spolu se Sid si vzala od Lady kávu. Obě odešly do veterinárního pavilonu a přitom mlčky přemýšlely o tom, co se dozvěděly, když se najednou před nimi zpoza rohu objevil Adam a šel jim vstříc. Usmíval se na svou lásku, která měla sklopenou hlavu k zemi a vypadala zamyšleně.
"Ahoj lásko," pozdravil jí a pohladil po paži. Obě ženy se zastavily a obě na něj hleděly neidentifikovatelným pohledem. Adama to znervóznilo: "Děje se něco?"
"Nechám Vás," řekla Anežka a pokrčila rameny: "Ne, to není nutné," zastavila jí Sid: "máme spoustu práce na nějaké vybavování." Anežka přikývla a čekala na ni, zatímco Sid se pohledem vrátila k Adamovi: "Promiň, ale mám toho hodně. Teď si s Tebou nemůžu povídat."
S těmito slovy mu dala rychlou a hodně zanedbanou pusu na tvář a utekla od něj dřív, než stačil něco říct. Sid ale věděla, že se rozhovoru nevyhnou a měla strach. Na jednu stranu nechtěla dopustit, aby přišel o takovou práci, na druhou zase nechtěla o Adama přijít. Varianta, že by jela s ním jí nenapadla a proč taky? Milovala to tu a nedokázala si představit žít jinde, natož v zahraničí. Sid nad tím celé hodiny přemýšlela a když přišla poslední hodina směny a byl čas jít domů, věděla, že se tomu musí postavit. A tak se oblékla a šla čekat na Adama do africké vesničky, kde měli po práci sraz. Posadila se na lavičku a znovu se ponořila do myšlenek o ní, Adamovi a San Diegu. Její láska dorazila během pár minut. Posadil se k ní, a to hodně potichu, protože viděl, že je pořád zamyšlená a má ten divný výraz, který měla i ráno, a který nevěstil nic dobrého.
"Co se děje?" Zeptal se po chvíli a vytrhl jí tím z myšlenek: "Co by?" Odpověděla neutrálně: "Čekám, až mi to řekneš..."
"A co?" Zeptal se znovu, tentokrát hodně nechápavě: "No... že odlétáš zpátky do Ameriky. Dalo se to čekat, ne? Zapomněli jsme na to tak snadno. Totiž, že já jsem tady a Ty tam." Sid se poprvé odvážila podívat se na něj a spatřila smutný výraz v jeho očích. A pak jí položil otázku, která ji zmátla a šokovala zároveň: "Nenapadlo Tě to? Že bys odjela semnou?"
"S Tebou bych šla kamkoli, ale..." Sid neměla šanci mu to doříct. Žádné pochybnosti ani přemýšlení o tom, co by kdyby slyšet nechtěl. Zacpal jí pusu polibkem a Sid se nebránila.