Život bez Tebe

26. Vzestup a pád Alberta Poláka

Sid s Anežkou udělaly endoskopii tuleně a skutečně se jim potvrdilo, že jde o nádor. Byla zapotřebí operace, která byla nakonec úspěšná. Sid byla ráda, že to nakonec dopadlo takhle a že ho nemusely vracet zpátky. Na to se totiž už třásl Lubor Brázda, kterému nakonec muselo sklapnout, když mu Sid autoritativně a vítězoslavně oznámila, že se zvíře zotavuje a bude v pořádku. Pana náměstka to samozřejmě nepotěšilo a Alberta taky ne, před Sid ale musel hrát, jak je šťastný, že se jí to povedlo a jak je hrdý, jakou skvělou mladou veterinářku tady mají, zvlášť když je navíc tak krásná. Sid musela uznat, že už jí to trochu otravovalo. Měla už dost přátelských večeří v luxusních restaurací. S Albertem si neměli moc co říct, byli rozdílní a Sid se většinu času s ním nudila. Ano, poslouchat o sobě lichotky jí sice imponovalo, alespoň zpočátku, ale už to tak zevšednělo, že jí to bylo spíš protivné, než by jí to dělalo nějakou radost. Několik dní se jí dařilo se aspoň vyhýbat Adamovi, takže nedošlo k dalším sporům, což jí značně pomáhalo, aby se soustředila na práci. Jen ten Albert byl nepříjemně neodbytný. Stáli spolu v pavilonu Madagaskaru, kde ji znovu odchytil, když se vracela z kontroly jedné z želv a Sid musela opět vynaložit spoustu úsilí, aby si ho udržela dál od těla. Stáli na lávce čelem k sobě, kolem hašteřili ptáci a byl slyšet tok vody z jezírka a malého vodopádu opodál. Albert držel Sid za ruku, což jí moc příjemné nebylo, ale nechtěla být hrubá nebo nezdvořilá: "Je super, že se Ti povedlo toho tuleně zachránit," řekl jí sice přátelsky, Sid ale opět cítila, že je rozhodně našlápnutý k tomu se jí opět vetřít do přízně: "Alberte," začala opatrně a modlila se, aby ho neurazila. Čím dál tím víc si vyčítala, že s ním vůbec kdy začala trávit čas i mimo ZOO. Dala mu tím evidentně falešnou naději a teď se cítila být ve slepé uličce. Opatrně vymanila svou ruku z jeho sevření, aby mu dala najevo, že nestojí o něžnosti: "operovala i Anežka. Neměl bys veškeré své lichotky plýtvat jen na mě. Navíc to na mě moc neplatí." Sid od něj udělal jeden krok, ale Albert jí nepříjemně překvapil. Najednou jí prudkým pohybem hrubě chytil za zápěstí a přisunul si jí k sobě blíž. Bylo jí to nepříjemné, navíc jeho stisk byl silný a trochu to i bolelo. Albert přiblížil svůj obličej k její a vypadal dost zlověstně, což jí vyděsilo. Nebyla na to od něj zvyklá: "C.. Co to děláš?" Zeptala se slabým hlasem, čímž mu dala najevo, že se ho trochu bojí: "Neplatí to na Tebe? A co mladej Hruška? Od něj by to na Tebe platilo?" Zeptal se jí tiše, ale ostře. Sid začala litovat, že v pavilonu zrovna nikdo nebyl: "Nechápu, o čem to mluvíš," odpověděla mu již silnějším hlasem a snažila se vymanit své zápěstí z jeho silného sevření: "Vím, že sis ho měla brát. Našel jsem si o tom nějaké články. Dost staré... Zdá se, že se Sidonii nepodařilo odstranit z médií všechny, navíc mám přátele mezi novináři. Nechal Tě stát před oltářem..." Albert jí stále svíral ruku a Sid už to začalo opravdu bolet: "No a co? Tak jsme se měli brát. To není hřích a pusť mě, bolí to!" Zakřičela na něj tak hlasitě, že si byla jistá, že jí určitě někdo venku musel slyšet a taky, že ano: "No to není hřích. Pravda," zvýšil na ní hlas Albert a druhou rukou jí chytil za bedra, aby si jí k sobě přitiskl. Sid najednou začal být odporný: "Tak proč na něj pořád tak toužebně koukáš? Viděl jsem to. Měla bys ho nenávidět. Já jsem celý roky tady. Snažím se a Ty mnou jen opovrhuješ. Bylo to na dobré cestě a pak se objeví chlap, který Tě ponížil a ublížil Ti a Ty? Dáš mu přednost přede mnou?"
"Neměla jsem to v plánu, ale vzhledem k Tvýmu jednání jsem právě změnila názor!" Zakřičela na něj a snažila se vymanit z jeho sevření. Rukou, kterou jí nesvíral, ho mlátila do paže a snažila se ho odstrčit, byl na ní ale příliš silný a když se svými rty přibližoval k jejím, rychle stočila obličej do strany tak, že se jeho rty skoro dotkly její tváře: "Nech mě na pokoji, pusť mě!" Sid začala být bezmocná. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala ho od sebe odtrhnout. Cítila k němu najednou takový odpor, že se to nedalo vypovědět. Začala tušit, že sama ho od sebe nikdy neodtrhne. Jeho mužské síle se její křehké dívčí tělo nedokázalo ubránit. Naštěstí ale nemusela na pomoc čekat dlouho. Jak předpokládala, někdo jí zaslechl. Byl to člověk, který její hlas velmi dobře znal. Rychle a bez váhání vběhl dovnitř a když spatřil, jak se Sid brání silnému sevření Alberta Poláka a křičí, aby jí pustil, prakticky v ten okamžik se dotyčnému vzteky zatmělo před očima a běžel mladé dívce na pomoc. Sid už moc nevnímala, co se dělo pak. Cítila jen, že Albertovo sevření se najednou uvolnilo. Ucítila tlak, jakoby ho od ní někdo prudce odstrčil. Její zachránce jí chytil za ruku a stáhl jí do bezpečí za jeho zády, zatímco Alberta obdařil velice silným úderem pěstí: "K Sid se budeš chovat s respektem a úctou!" Zařval na něj známý hlas, zatímco Albertovo tělo se otočilo v náporu rány protivníka zády k nim a obličejem spadlo na dřevěnou lávku. Sid už následně jen slyšela Albertovo lamentování, jak mu oba zaplatí a slyšela jeho těžké kroky, když naštvaně odcházel pryč. A pak už jen věděla, že je tváří opřená o hruď svého zachránce a nechává se konejšit hlazením po vlasech a přivinutím do bezpečí, které jí v takové míře vždy poskytovala pouze a jedině náruč Adama Hrušky.