Život bez Tebe

9. Strach

O pár dní později:

Sid bylo potvrzeno, že koordinátorem, co přijede ze San Diega, je opravdu Adam a byla víc než jen naštvaná. Nedokázala se na nic soustředit a poměrně zuřila. Pochopila to tak, že ani sám Adam nemá ponětí, že Sid pracuje s jeho dědou ve Dvoře. Nevěděla, co si s tím má počít. Byla z toho hrozně nervózní. Doufala, že ho už nikdy neuvidí a i když si to v hlavě přehrávala snad tisíckrát, žádná z těch variant, jak by mělo probíhat jejich setkání po letech, nebyla dost dobrá ani reálná. Bylo to prostě v háji. Holkám v práci nic neříkala, protože nechtěla, aby se vědělo, jakou s ním má minulost a Alberta se jí zatím dařilo úspěšně odstrkovat. Nechtěla na něj být zbytečně nepříjemná, protože ho přece jen brala za přítele a on nenesl odpovědnost za její aktuální rozpoložení. Neměla na něj ale nervy. Její rozhovor s dědou Hruškou si každopádně v hlavě přehrávala snad stokrát, protože tomu stále nějak nedokázala uvěřit.
"Chci jen vědět, jestli je ten nový koordinátor Adam, pane Hruško. A pravdu!"
"A jéje, už to víte?" Josef si promnul oči, když s ní telefonoval.
"Takže to je on... Cc... Co s tím jako mám teď dělat? Proč jste mi to neřek?"
"Sidonko, já se to dozvěděl před pár minutami. Víte, že jsem teď doma..." Odvětil jí a snažil se jí situaci vysvětlit: "vlastně... jsem se to dozvěděl přímo od Adama."
"To jste mluvil s ním, když jsem volala?" Zeptala se zaraženě a její hlas zněl bolestivě.
"Ano, já jsem mu volal vlastně jen tak a z něj nakonec vypadlo, že přiletí a řekl mi podrobnosti."
"A on ví, že..." Sid se musela opatrně zeptat, doktor Hruška ale pochopil hned, o co jí jde.
"Ne," odpověděl jí bez váhání: "nemá tušení, že semnou pracujete u nás. Adam o vás neví vlastně vůbec nic už celé roky..."
"Aha," odvětila tiše a bylo jasné, že jí to překvapilo a možná i trochu zklamalo.
"Bude to v pořádku, Sid. Neříkám, že to nebude těžké, ale práce je práce a..."
"Neřešte to. Já jsem velká holka, tohle zvládnu." Přerušila ho a hovor rychle ukončila.
Od té doby spolu nemluvili. Sid se tomu vyhýbala. Navíc byla nervózní. Dnes měl podle všeho Adam přiletět a Sid nevěděla, jestli už se má objevit v ZOO nebo počká do zítřka, až dožene časový posun. Děsilo jí setkání s ním a taky si radši ani nechtěla představovat, co se stane, až se to dozví její babička. Ta k němu cítila čirou nenávist. A to ani netušila, že s ním byla Sid těhotná a že v důsledku toho o dítě přišla. To byla ovšem další věc, která jí trápila. Cítila k němu zlost, protože ho stále vinila z toho, co se jí stalo. Za žádnou cenu však nechtěla dopustit, aby se o dítěti dozvěděl. Ano, nejradši by mu to vmetla do tváře a obvinila ho ze všeho toho utrpení, kterým si prošla, ale nepřineslo by jí to nic dobrého a jen by zavinila, že by se to nakonec rozneslo. Sid mu ale neplánovala projevovat nějakou nenávist. Rozhodla se, že se bude chovat profesionálně a kromě pracovních věcí s ním vůbec nemínila komunikovat. Pravda ale byla, že se děsila i těch pracovních rozhovorů. Nedokázala si ani představit, jaké to bude, až bude stát přímo před ní, až se na ní bude dívat tím jeho upřeným pohledem, až na ní bude mluvit tím jeho hlubokým hlasem, zkrátka si to prostě nedokázala představit a měla z toho strašný strach. Něco jiného bylo sledovat jeho práci v odborných článcích a vidět ho na fotkách a jen se tak tiše přesvědčovat, že ho nenávidí, a něco jiného zase vidět ho přímo před sebou, mluvit s ním, dívat se na něj, cítit jeho přítomnost. Tohle prostě nemohla nikdy zvládnout bez pomoci a tak silně uvažovala, jestli by nebylo moudré svěřit se se svým osudem aspoň Anežce. 
"Co je to s Tebou v posledních pár dnech?" Byla to právě Anežka, která Sid vyrušila z myšlenek, které jí vířily hlavou, zatímco se snažila studovat výsledky z laborky, které to ráno přišly. Sid k ní zvedla hlavu a odložila papíry na stůl. Stála u pracovního pultu a unaveně se opřela rukama o jeho okraje. Anežka přistoupila k protější straně a stejně jako Sid i ona se o ní opřela. Její mladší kolegyně civěla do pracovní plochy, na kterou pokládaly zvířata, když je vyšetřovaly a vypadala nepřítomně, zatímco Anežka sledovala její zadumanou tvář. Chvíli vyčkávala a dávala jí prostor: "Potřebovala bych Ti něco říct," řekla po chvíli Sid a zvedla k Anežce oči: "protože když to někomu neřeknu teď, tak pak později vybouchnu a to by mělo fatální následky..." Anežka vypadala dost zmateně a Sid věděla, že už se z toho nevykroutí. Už nebylo cesty zpět: "Musí to někdo ze ZOO vědět, aspoň někdo... A musí to zůstat jen mezi námi.."
"Eliška,..." začala Anežka, Sid ale tak rychle zakroutila hlavou, že jí to umlčelo: "Ani Eliška. Pravda je taková, že bych to neříkala ani Tobě, ale budeme s ním pracovat a já mám na Tebe velkou prosbu. Potřebovala bych, abys s tím koordinátorem jednala hlavně Ty."
"Takže ho znáš? Proto si tak reagovala u Roklový. Jeho jméno? Ptala ses na něj," konstatovala Anežka a byla pravdě blíž než sama předpokládala.
"Adam Hruška," vysvětlila jí Sid jednoduše: "jmenuje se Adam Hruška."