Život bez Tebe

43. Hvězda mého života

"Bože, zblázním se,..." Sid byla oblečená do elegantních šatů. Adélka jí nalíčila, učesala a celkově zní udělala nádhernou princeznu. Kolem krku jí visel rodinný klenot a náušnice z bílého zlata. 
"Prosím Tě, uklidni se," smála se Adélka, která seděla v kuchyni a očima sledovala Sid, která chodila po místnosti sem a tam. Vypadala krásně a Adélka byla na sebe za svůj výkon hrdá. Minuty ubíhaly a šestá hodina se neúprosně blížila.
"Jsem strašně nervózní, Ady," řekla Sid nešťastným tónem hlasu.
"Nepovídej," zasmála se Adélka znovu: "Chováš se jak před popravou pro Krista."
"Copak to nechápeš? Jde o Adama. Tohle není jako Albert nebo obecně kdokoli jiný," odpověděla Sid: "Protože Adama miluješ," vysvětlila jí Adélka a potutelně se u toho culila. Sid ale nad jejím tvrzením jen zakroutila panenkami.
V ten moment u dveří zařinčel zvonek a Sid se objevila hrůza v očích. Její kamarádka se tomu musela zasmát a zvedla se, aby za ní šla otevřít, protože Sid vypadala, že za chvíli omdlí. Zůstala stát a poslouchala, jak Adélka zve Adama dál. O pár chvilek později se objevil ve dveřích kuchyně s obrovskou kyticí. Byly to gerbery, její oblíbené. Přistoupil k Sid, políbil jí na tvář a usmál se na ní, zatímco Sid si nervózně mnula ruce: "Ahoj, jsi překrásná," řekl a předal jí květiny. Sid se nesměle usmála a květiny převzala: "Děkuju, taky Ti to sluší." Adam měl na sobě vínovou košili a sako. To byla velká změna. Na místo černé kožené bundy a palestiny, ve kterých vypadal jak drsný motorkář, tu stál krásný muž v gala. Adélka, která tiše sledovala zamilovaný pár, potichu přistoupila k nim a vzala Sid kytku: "Dám jí do vázy. A vy už jděte. Když tu na sebe budete takhle pořád zírat, tak o celý večer přijdete," zasmála se znovu a přešla k skříni s vázou. Adam vzal Sid za ruku a oba odešli do víru večerního města. Sid čekala, že půjdou pěšky nebo nasednou do auta, ale zapomněla, že některé zvyky jsou opravdu jako železná košile. Ať už sako nebo kožená bunda, jelo se na motorce a Sid si najednou uvědomila, že měla štěstí, že si nezvolila nějakou upnutější sukni. Odvezl ji na vyhlídkovou věž ve Dvoře, kde byla rozhledna a také romantická restaurace, kterou si lze na celý večer pronajmout, což Adam, jak se po chvíli ukázalo, udělal. Měli restauraci s obsluhou s celým Dvorem Králové pod nohama a pod hvězdnou oblohou úplně sami pro sebe. Večeře proběhla při svíčkách na terase a po celý čas si velice hezky povídali. Byla teplá noc a měsíc na obloze svítil v úplňku. Ze Sid spadl původní stres a najednou se cítila jakoby celé ty roky zmizely, jakoby bolest, co jí způsobil, byla pryč. Tedy ona byla pryč, ale teď se cítila jakoby tu nikdy nebyla a to bylo nesmírně osvobozující. Večeřeli, mluvili, smáli se a bylo jim hrozně dobře. Dali si i dezert, kávu a Adam držel Sid za ruku po každé, když mohl. Vyprávěl jí o válce a o San Diegu, o jeho cestování po světě, konferencích, o projektech. Sid ho velice zaujatě poslouchala a vlastně hltala každé jeho slovo. Bylo až k nevíře, co všechno prožil a najednou měla pocit, že co se stalo, se možná stát mělo, protože bez toho by asi nikdy neměl kariéru, jakou má a nezažil by věci, které zažil, i když to ne vždy bylo krásné. Na válku by třeba zapomněl rád a hned, kdyby mohl, ale ty jeho další úspěchy byly neuvěřitelné. Znala jeho práci, schovávala si ústřižky a dodnes je má schované, ale když to slyšela přímo od něj, bylo to o dost lepší a zajímavější. Byla na něj nesmírně pyšná.
"Bože, já asi prasknu," řekla po dopití kávy a opřela se o opěradlo židle. Adam se tomu zasmál. Také si všiml, že zvládla sníst opravdu všechno, což bylo v jejím případě k nevíře.
"Hlavně neusínej, večer totiž nekončí," smál se jí a zvedl se od stolu. Sid na něj zmateně hleděla a najednou si vzpomněla na strach z jeho velkého plánování: "Počkej, pronájem jedné z nejoblíbenějších a nejdražších restaurací na celý večer s možností pozorovat hvězdy a s osobní obsluhou - to jako není všechno?" Zeptala se ho vystrašeně. Adam ale jen pokrčil rameny a evidentně se bavil její náhlou nervozitou. Neměla moc ráda překvapení. Natáhl k ní ruku, Sid ho za ni vzala a vstala. A najednou se rozezněly housle a Sid s Adamem začali tančit. Bylo to neuvěřitelné a Sid se znovu cítila v bezpečí a klidná. V jeho náručí se opět cítila mladá a zamilovaná jako kdysi, když spolu začínali chodit poprvé. Dívala se mu do očí a věděla, že ho miluje: "Proč zrovna tady? Tahle restaurace a hvězdy? Je to vzpomínka na první rande v Praze?"
"Víš, co jsem Ti tehdy slíbil?" Zeptal se jí otázkou a aniž by si toho všimla pomalu s ní dotančil k dalekohledům na věži: "Že mi sneseš modré z nebe?" Zasmála se nejistě, protože pravda byla, že už si to po těch letech přesně nepamatovala. Adam ale zakroutil hlavou, vzal jí za ruku, zatočil s ní a opřel si jí zády o svojí hruď. Najednou měla před sebou dalekohled a tak se do něj instinktivně podívala a přitom stále zůstávala v jeho náručí: "Ta nahoře, co tak září. Vidíš?" Sid přikývla a nadšeně sledovala svůj dárek: "Slíbil jsem Ti tehdy, že Ti jednou dám i hvězdu, když to bude možné, protože Ty si pro mě..." Adam dořekl větu, ale Sid ho doprovodila, protože si najednou vzpomněla: "Hvězda mého života." Oba se na sebe usmáli a pak ho Sid prostě bezmyšlenkovitě políbila.