Život bez Tebe

2. Tvrdá rána

PRAHA, před 6 lety:

Byla šťastná, obklopená láskou a pořád se usmívala. Byl to někdo úplně jiný než žena z infocentra o tři roky později. Byla šťastná, veselá, usměvavá a nemohla tušit, že to nebude dlouho trvat a její povaha se v důsledku velké bolesti změní na hodně, ale hodně dlouhou dobu.
"Jsi šťastná?" Zeptal se jí jednou, když leželi v posteli a on si hrál s jejím prsteníčkem, na který jí ten večer navlékl zásnubní prsten s krásným bílým drahokamem.
"Ani netušíš, jak moc, lásko," odpověděla mu a aby stvrdila svá slova, políbila ho na strništěm zarostlou tvář. Na chvíli se otřeli špičky svých nosů, oba se na sebe zamilovaně usmáli a pak se pevně objali a spokojeně usnuli v náručí toho druhého. Všechno bylo zalité sluncem a ona věřila, že už nemůže být šťastnější a že jí tohle štěstí už nikdo nemůže vzít. Nakonec jí o to štěstí ale obral právě ten, kdo jí ho dal. Netrvalo dlouho a přišla zpráva o tragické smrti jeho rodičů v Amazonii. Spadlo s nimi letadlo a jejich těla s největší pravděpodobností pochovali do hromadného hrobu někde v pralese. Najednou se změnil. Nedokázal se s tím smířit a jeho chování se začalo měnit i k ní.
"Já se Ti jen snažím pomoct," křičela na něj jednou.
"Ale já Tvojí pomoc nepotřebuju!!!" A pak už jen práskl dveřmi. Bylo to hrozné období. Uzavíral se do sebe, mizel na celé noci a ona už si nebyla jistá, jestli si jí vůbec ještě chce vzít.
"Možná bychom měli zrušit svatbu," řekla jednou opatrně u snídaně, když se po několika hodinách toulání se nočním městem vrátil domů: "nebo jí aspoň odložit." Dívala se do svého talíře a uhýbala pohledem. Čekala, jestli něco neřekne, ale dočkala se jen ticha. Po několika minutách, kdy už cítila, že se hlásí slzy, se rychle zvedla s talířem od stolu a chtěla utéct do koupelny, protože nechtěla plakat před ním. On se ale zvedl stejně hbitě jako ona, obešel kulatý stůl, který měli v kuchyni a když položila talíř na linku, chytil jí za zápěstí a otočil jí k sobě: "Nic rušit nebudeme, ani odkládat," řekl a vzal její tváře do svých dlaní: "vím, že to semnou teď máš těžké, ale já Tě miluju, jen semnou musíš být trochu trpělivá, ano? Už zítra si vezmu tu nejúžasnější ženu pod sluncem, tak tam koukej být," usmál se na ní, poprvé po takové době a zlehka se dotkl svými rty jejích: "Tak dobře," odpověděla po chvíli: "budu ta v tom bílém."
A opona. Už ho neviděla. Na hodně, hodně dlouhou dobu. Další den si oblékla svatební šaty a byla připravená si vzít jediného muže, kterého milovala. A teď o to víc, když čekala dítě a byla tak šťastná. Tak se těšila, až mu to řekne. Věděla, že bude šťastný jako ona. Jediné, co jí bolelo, bylo, že jeho rodiče se vnoučete už nedočkají. Byli to skvělí lidé. Viděla je jen párkrát, protože hodně cestovali, ale byli to vstřícní a hodní lidé a měli se synem úžasný vztah. Jejich ztráta zasáhla i jí. Proto doufala, že dítě ho trochu povzbudí, aby mohl začít od znova, i když to bude těžké. A pak přišla ta rána. Stála před zrcadlem ve svatebních šatech, s upraveným závojem, v kostele čekali všichni ti hosté, včetně její rodiny a jejich společných známých a spolužáků, a on nikde. Dívala se na sebe do zrcadla a čím minuty ubíhaly, tím věděla víc a víc, že už nepřijde. A pak najednou jakoby jí to ze vteřiny na vteřinu došlo: "On mě opustil," vydechla potichu a vůbec nevnímala mámu, která za ní stála v elegantních šatech, a skoro nedýchala, když svou dceru zaslechla. A najednou si vykasala sukni a běžela z pokoje nevěsty. Její matka běžela za ní, aby jí zastavila, bylo už ale pozdě. Běžela dolů točitými schody, ven a kolem kostela, aby se dostala k hlavnímu vchodu. A pak vběhla do kaple. Zastavila se u kraje uličky a dívala se na oltář, kde stál zmatený kněz. Rozhlédla se po prostorném kostele, kde v lavicích sedělo tolik hostů, že jí najednou napadlo, proč jich sakra pozvali tolik: "Věnujte mi pozornost," řekla tak silným hlasem, jak to jen dovedla: "je evidentní, že ženich si svatbu rozmyslel, takže se omlouvám, že jsem vás okradla o váš čas. Svatba nebude!" S těmito slovy se rozeběhla z kostela a vyběhla ven. Její matka neváhala a běžela za ní, aby jí zabránila před útěkem ulicemi ve svatebních šatech. Doběhla jí a donutila s ní nastoupit do bílé svatební limuzíny, která je odvezla do jejího bytu, kde s ním žila skoro dva roky. Když vešly do bytu, doběhla do kuchyně s matkou v závěsu, naštvaně strhla z hlavy závoj a těžce se opřela rukama o stůl. Až po chvíli štkavého pláče si všimla obálky na stole s jejím jménem: Sid. Opatrně se napřímila, vzala obálku do ruky a roztřesenými prsty ji otevřela.

Lásko moje,

až budeš číst tento vzkaz, budeš vědět, že jsem daleko a že jsem Tě opustil dost hanebným způsobem. Nebyl to záměr, musíš mi to věřit. Rozhodl jsem se na poslední chvíli. Uvědomil jsem si totiž, že si zasloužíš někoho lepšího než jsem já. Po smrti rodičů jsem se změnil - Ty to víš. Jednou mě určitě pochopíš a najdeš si někoho lepšího. Kdo si Tvou lásku zaslouží. Jsi tak krásná, statečná a hodná a já si Tě prostě nezasloužím. Jednou bych Tě zničil. Prosím, odpusť mi. Zasloužíš si víc.

Nikdy Tě nepřestanu milovat.

Navždy sbohem,
Adam