Život bez Tebe

55. Budoucí paní Hrušková

O DVA ROKY POZDĚJI

Plynuly týdny, měsíce a než se Sid nadála, dva roky byly ta tam. Bylo neuvěřitelné, jak rychle to uteklo a že vůbec dokázala dospět do bodu, kdy mohla konečně říct, že by nedokázala být šťastnější. Kdyby jí někdo řekl ještě před dvěma a půl roky, že bude s Adamem znovu žít, že bude jeho partnerkou a kolegyní a že s ním bude žít v San Diegu, nejspíš by se mu vysmála. Bylo to pro ni jedno z nejšťastnějších období v životě a i když se jí trochu stýskalo po domově, byla tu vážně šťastná. Byly spolu už dlouho, ale o svatbě ani dětech zatím nemluvili a Sid za to byla ráda. Měla totiž ze svatby strach a vyvolávalo to v ní nepříjemné vzpomínky. Představa, že stojí v bílém se závojem a vlečkou na počátku uličky v kostele a očima hledá Adama, jí děsila. Často se jí o tom dokonce zdávalo a budila si výkřiky a Adamovým jménem na rtech. Adam se jí samozřejmě vyptával, o čem se jí zdává, ale nechtěla v něm vyvolávat pocit viny a tak si vymýšlela, že na sen vždycky zapomene. Sid stála v jejich malé světlé kuchyni obdélníku se světlou linkou, světle hnědými dřevěnými skříňkami a s lednicí a myčkou stříbrné barvy. Vyndala si pravé máslo, které se venku rozehřívalo, vysoce procentní šunku, nakrájela žitný chleba a k tomu připravovala trošku zeleniny. Adam ještě spal, ale určitě měl každou chvíli vstát. Když měla snídani hotovou, odnesla ji do malé jídelny, do které se šlo přes obývák. Vrátila se zpátky a zalila květiny na okně kuchyně, když Adam vstoupil.
"Ahoj miláčku," pozdravil jí a když pokládala konvičku s vodou, objal jí zezadu. Objala svými pažemi ty jeho a usmála se: "Dobré ráno, připravila jsem snídani."
"Jsi úžasná. Pojďme se tedy najíst. Musíme něco probrat," odpověděl a když se Sid otočila k němu a podívala se na něj s otazníky v očích, pohladil jí po tváři: "Neboj, nemáš se čeho bát. Jen si myslím, že bychom měli začít přemýšlet o budoucnosti a taky je možná čas, vrátit se domů, ne?"
"Taky už jsem o tom přemýšlela," odvětila Sid a spolu s Adamem se ruku v ruce vydali do jídelny snídat.
"Už jsem to trochu nakousl u ředitele," pokračoval Adam, když galantně pomáhal Sid posadit se za stůl:
"Vážně?" Sid neskrývala údiv. Překvapilo jí, že to před ředitelem vytáhl bez konzultace s ní: "Čekala bych, že se o tom semnou nejdřív poradíš."
"Já vím, lásko," přiznal Adam: "ale věděl jsem, že by si souhlasila. Navíc jsem mu neřekl nic najisto. Nehledě na to, že tahle práce přece měla být na dva roky. Takže to trochu čekal. Pravda, že jsem to tolik neřešil, na jak dlouho ta práce je, když jsem nastupoval, ale když ses mi vrátila do života a vrátila se sem semnou, tak se tak nějak počítalo s tím, že další práce do budoucna bude záležet na našem vztahu a na tom, co si přeju já, ale také co si přeješ Ty."
"Už nepokračuj," skočila mu Sid do řeči: "chápu, jak to myslíš. Takže jedeme domů?"
"Co chceš Ty?" Zeptal se jí místo odpovědi a Sid o tom musela chvíli uvažovat.
"Já jsem tady moc šťastná. Je to tu báječné a dokázala bych si představit žít tu i dál, ale babička pomalu stárne, z Eda se stává muž, Tvůj děda taky není nejmladší. Jsme pryč dlouho a spoustu věcí nám doma utíká. Asi bychom se měli vrátit."
"Máš pravdu," odpověděl Adam: "navíc bychom možná... mohli... No, řekněme, že bychom doma mohli udělat další krok?"
"A je to tady!" Zděsila se Sid v myšlenkách. Dalo se to čekat. Byli spolu dlouho a svatba, na které by byli všichni příbuzní, byla logickým krokem.
"Nechápu," předstírala Sid nevědomost a modlila se, aby neměl na mysli to, co myslela, že má.
"Nic Tě nenapadá?" Adam tušil, že je z toho Sid nervózní a nevědomost spíš předstírá a taky měl neblahé tušení, že možná svatba je důvod jejích občasných zlých snů. Zoufale ale toužil po tom, jí jednou provždy přesvědčit, že co bylo, bylo a už nikdy se to opakovat nebude. Že jestli ji někdy zase požádá o ruku a ona si obleče svatební šaty a půjde do kostela, tak tam Adam bude stát a čekat na ni, aby k němu došla, zavěšená do otce a stala se jeho ženou. Adam obešel stůl a klekl si k ní. Vzal jí za ruku a druhou z kapsy vytáhl krabičku.
"Není to úplně nejromantičtější způsob, ale..." začal Adam a krabičku otevřel: "V našem případě na to už až tak nezáleží. Už jsem Tě jednou žádal a oba víme, jak to dopadlo."
"Hráli nám housle," usmála se Sid při vzpomínce na jeho první žádost o ruku: "Bylo to krásné."
Adam vycítil, že Sid ta vzpomínka trochu ranila a tak raději přešel k další fázi.
"Lásko, já už Tě nikdy opustím. Nemusíš se ničeho bát, rozumíš? Chci být s Tebou navěky a nikdy už bych nedopustil, aby si znovu tak trpěla. Už nikdy stejnou chybu neudělám. Tak Tě prosím, věř mi, miluj mě, žij semnou, buď matkou mých dětí a... Buď mou ženou," Sid skoro nedýchala, když hltala každé jeho slovo a najednou měla strašnou chuť říct 'Ano'.
"Adame, já... já nevím, co mám na to říct, protože..."
"Ššš...," přerušil jí Adam a políbil jí ruku.
"Sidonie Anno Novotná, Vezmi si mě!"
"Dobře, Adame. Já chci být Tvoje žena," odpověděla Sid a když jí Adam nasadil prstýnek, políbila ho.