Život bez Tebe

19. Nebezpečné tajemství

Sid se snažila sama sebe přesvědčit, že jí ta situace nezraňovala, zvlášť když Adam řekl, že doufal, že má děti. Jak by mohla potom, co se stalo? Jistě, nevěděl o tom a sotva to mohl předpokládat, ale i přesto jí to ranilo. Sid se celé roky snažila nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby se to malé narodilo a ona tu stála na dřevěné lávce a její hlavou by se honily úplně jiné myšlenky, například jestli mu říct nebo neříct, že je otec. Ale štěstí jí bohužel nepřálo. O dítě přišla a teď tu stála s mužem, který ho ve své podstatě zabil, a ona nevěděla, jestli ho víc nenávidí nebo miluje. Byla to příšerná situace, protože celé ty roky sama sebe přesvědčovala, že ho nenávidí a že je to právě on, kdo zavinil, že o jejich společné dítě přišla. Byl to on, kdo jí nechal stát ve svatebním v kostele, před oltářem, opuštěnou. On, který jí nechal jen vzkaz na stole a prostě odešel. Jak se má vypořádat s tím, že žádné dítě není, že muž, se kterým ho měla mít a kterého tak milovala, tu vedle ní stojí a o sebemenší existenci jeho dítěte nic netuší? Jak se má vypořádat s tím, že od okamžiku, kdy ho po letech znovu spatřila, pochopila, že se může snažit, jak chce, může si lhát do kapsy a přesvědčovat sama sebe, ale nenávist k němu prostě necítí? Pořád ho miluje, tím už si byla jistá, ale být znovu s ním? To si nedokázala představit. Byl to už někdo jiný. I ona už byla někým jiným. Svou šanci propásli... Ale jak teď žít dál? Na stejném pracovišti, vedle sebe jako pracovní partneři? Když mají takovou minulost? Když čekala jeho dítě, o kterém on nemá tušení a o které přišla? Jde to vůbec pracovat s ním a něco tak delikátního mu tajit? Bylo to příliš nebezpečné tajemství a Sid se bála, že pokud by se ho jednou dozvěděl, ranilo by ho to a nejspíš by se cítil dotčený, že se mu o tom nezmínila. Měl na to vůbec právo? Cítit se dotčený? Možná ano, možná ne. Jedno ale bylo jisté, není připravená na to se mu o něčem takovém svěřit, protože to v ní pořád bylo a pořád to bolelo. Musí dokončit tento rozhovor tak, aby byli v pohodě pracovně. Ostatní vzala voda a nejspíš už to ani není důležité. I když pro ní to bylo čerstvé a bolestné tehdy jako teď. Sid se ztratila ve svých myšlenkách a uteklo jí pár slz, které si rychle setřela, aby si jich nevšiml. Oba se dívali dopředu, Adam si ale jejích slz vědomý byl, protože jí očkem pozoroval a periferní vidění mu prozradilo její rychlý chvat rukama, aby si usušila tváře. Raději ale stál pořád stejně a ani nedutal. Byl to on, kdo jí tenkrát ublížil a proto jí chtěl dát prostor, aby o jejich dalším osudu rozhodla sama. Nejspíš po něj bude chtít, aby jí ignoroval a snažil se jí vyhýbat. Rozhodně by to chápal. Zda by toho však byl schopný, to netušil. Byl ale přesvědčený, že ať už se Sid rozhodne jakkoli, bude to muset respektovat. Aspoň do doby, než si na jeho přítomnost zvykne. Časem by se to snad mohlo zlepšit a Adam by možná i mohl dostat šanci dostat se k ní blíž. Stejně jako Sid byl ale zmatený z toho co cítil. Pořád si myslel, že všechny jeho zážitky a strasti z války, z něho udělaly jiného muže a že by si zasloužila někoho lepšího. Na druhou stranu jí pořád miloval a dost se to v něm díky tomu pralo. Sid se napřímila a otočila se čelem k jeho boku. Zůstala opřená loktem o zábradlí a chvíli se na něj dívala. Adama ten pohled doslova pálil, ale neodvážil se k ní otočit: "Já nechci dělat žádný scény, jasný?" Začala opatrně: "To cos mi udělal... Je to tak dávno, ale nemůžu říct, že jsem s tím v pohodě. Takže..." Na chvíli se zarazila a nevěděla úplně, jak pokračovat dál. Zůstala stát ve stejné pozici, ale pohled stočila stejně jako on směrem dopředu. Až po chvíli jí najednou překvapil rychlým pohybem, kdy se napřímil, otočil se k ní, dlaně položil na její tváře a donutil jí, aby se na něj podívala. Sid ho instinktivně chytila rukama za zápěstí a nechala je tam: "Kdybych mohl vrátit čas... Udělat to jinak nebo..." Bylo jasné, že ani Adam neví, jak dál pokračovat a tak se jen opřel čelem o její a snažil se co nejpokorněji omluvit: "Je mi to tak líto. Vím, že jsem Ti ublížil a... Netuším, jak bych to odčinil."
"To se nedá odčinit," odpověděla mu rázně, ale čelo od jeho neodtrhla: "musíme to nějak zvládnout. Budeme spolu pracovat a... pokusíme se k sobě chovat slušně a profesionálně a..."
"Sid, nelži sama sobě," přerušil jí a jí to donutilo odtrhnout své čelo od jeho a podívat se mu do očí s otazníky v těch svých: "Nemůžeme se k sobě chovat jako k cizím," vysvětlil jí hned. A najednou přišel ten pocit, který neměla roky - to nutkání ho políbit. A opravdu se jejich obličeje začaly přibližovat blíž a blíž. V poslední sekundu ale, jakoby si to zničehonic rozmyslela, strhla rukama ty jeho ze své tváře a odstoupila od něj: "Musíme... Mezi námi je až příliš velké a nebezpečné tajemství, Adame." Nerozuměl tomu, jak to myslela a ani nemohl. Chtěl se jí na to zeptat, ale ani k tomu neměl šanci. Sid si vzala brašnu a chtěla odejít. Vzal jí za loket, ale už mu nedala šanci: "Ty jsi Haďák a já veterinářka. Nic víc, nic míň. Respektuj to, prosím." S těmito slovy se mu vytrhla a rychlými kroky odešla pryč. Adam se na ní jen díval a cítil bolest, když jí viděl od něj odcházet. Tento rozhovor ho ale donutil k radikálnímu rozhodnutí: Bude o ni bojovat, ať už tím tajemstvím myslela cokoli.