Život bez Tebe

27. Příliš krutá pravda

Albert odešel v dost zuřivé náladě: "PŘÍSAHÁM, ŽE TOHLE MI OBA ZAPLATÍTE. SEMNOU SI NIKDO ZAHRÁVAT NEBUDE! ANI TY, ANI TA MALÁ ZBOHATLICKÁ MRCHA!" Albert řval celou cestu ven z pavilonu. Nečekal na žádnou reakci a Adam ani neměl čas se jím zabývat. Kdyby ho však měl, určitě by si s ním poradil jinak. Sid ale nevypadala, že vůbec vnímá své okolí, natož Albertova výhružná slova a pro Adama byla teď prioritou hlavně ona a její aktuální stav. Byla v šoku. Albertovo chování jí natolik překvapilo, že jí to dostalo do stavu, kdy vážně moc nevnímala dění kolem sebe. Nikdy by to do Alberta neřekla a najednou si připadala hloupě. Jak mohla být tak slepá? Objímala rukama své paže a vypadala vyděšeně. Adam k ní opatrně přistoupil a ignoroval Albertův řev, dokud neutichl a konečně nezmizel z pavilonu. Opatrně se dotkl její tváře, aby zaujal její pozornost a ona se na něj skutečně podívala. Zda ho opravdu vnímala, však nedokázal posoudit: "Sid? Jsi v pořádku?" Zeptal se opatrně a starostlivě. Vypadala, že mu chce odpovědět, ale nedokáže se nadechnout a Adam to pochopil: "Ou, bože. Pojď ke mě," řekl nakonec. Ruku, kterou měla na jeho tváři propletl na jejím zátylku do jejích vlasů a přitiskl si jí na hruď. Sid se tomu nebránila, právě naopak. Přitulila se k němu a nechala se konejšit. Adam houpal rameny zprava doleva, aby Sid kolíbáním trochu uklidnil a  vypadalo to, že to zabírá. Sid pokrčila lokty a složila ruce k sobě mezi svou a jeho hruď. Adam po chvíli cítil, jak své ruce odpojuje a obě dlaně pokládá podél své hlavy, která byla tváří položená v oblasti jeho srdce, cítila jak Sid hýbe palci tam a zase zpátky, čímž ho hladila. Byl si jistý, že ani nevnímá, že to dělá, ale věděl, že jí to uklidňuje. Hladil jí po hlavě, vlasech i zádech a snažil se jí uklidnit. Pořád se s ní kolébal a šeptal jí do ucha: "Ššššš, už je to pryč," Sid mu na to nijak nereagovala, ale Adam věděl, že ho poslouchá. Její dech se vracel do normálu a podle toho také poznal, že i pláč už ustává a její šok pomalu ustupuje. Netrvalo dlouho a Sid jen na chviličku zvedla hlavu a vzhlédla k němu s uslzenýma očima. Adam jí dlaň položil na tvář a starostlivě si jí měřil: "Lepší?" Zeptal se jí potichu a ačkoli nevypadala, že by ho poslouchala nebo vnímala, i když se mu dívala do očí, nakonec jen přikývla a svůj obličej zabořila zpět do jeho hrudi. Po chvíli se ho ale pustila a ustoupila od něj o malý krok. Chvíli upírala zrak na zem a vyhýbala se jeho očím, nakonec ale zvedla hlavu: "Omlouvám se," řekla křehkým hlasem. Adam úplně nechápal, za co se mu omlouvá a tak pokrčil rameny: "Za co? Za to, že Tě napadl?" Sid se za to evidentně styděla, i když to nebyla její vina, nicméně zakroutila hlavou: "Ne, spíš za to všechno. Že ses musel dostat do potyčky, že jsem se složila a objala Tě. To se úplně nehodí vzhledem k naší minulosti... Adame, Albert je členem vedení, jestli to co říkal, myslel vážně, dostala jsem Tě do průšvihu," řekla Sid a s každým jejím slovem, Adam kroutil hlavou na protest víc a víc. Přistoupil k ní a položil dlaně na její ramena: "Ne, tohle neříkej. Minulost sice máme, ale to neznamená, že Tě nechám v rukou agresora nebo že Tě tu nechám šokovanou stát bez opory. Děláš jakoby si mě neznala," odpověděl jí a sledoval jako se trochu ironicky ušklíbla: "Já ale nevím, jestli Tě znám. Za to co se tady stalo, jsem Ti ale vděčná. Moc Ti děkuju... Kdybys nepřišel..."
"Ne," přerušil jí: "na to nemysli. Přišel jsem, to je hlavní. Ještě se třeseš, pojď k nám do přípravny. Udělám Ti čaj a Ty se dáš do kupy, jo?" Sid se usmála a přikývla na souhlas. Objal jí kolem ramen, Sid se ho chytla za pas a společně pomalu vyšli z pavilonu. Sid se o Adama opírala. Kolena se jí třásla a pořád nebyla úplně v kondici. Když došli do zázemí, Adam Sid pomohl usadit se na křesle u počítače a udělal jim čaj. Sid si od něj vzala hrneček a foukala do něj, aby ho zchladila a mohla se napít: "Ne, že bych byl nějak rád z toho, co se stalo, ale rozhodně jsem rád, že si tu semnou," řekl po chvíli Adam, který se opíral zadní částí těla o stůl vedle Sid, která stále seděla na židli: "No radši bych byla, aby to bylo za jiných okolností," konstatovala nevrle.
Adam se ale rozhodl to přejít. Chtěl se s ní udobřit. Stát se alespoň jejím přítelem - prozatím. O kterého se může opřít. Netušil, že je něco, co jí v tom tak strašně brání: "Možná bychom se mohli konečně usmířit, ne? Jako přátelé," řekl opatrně a čekal na její reakci. Sid ale mlčela a hypnotizovala svůj čaj. Vstala a přešla k terárku s želvami, o který se opřela loktem a pořád se dívala do čaje: "Připít si čajem zní dost směšně, ale konkrétně my dva neděláme nikdy nic, co je normální," zasmál se Adam a zvedl svůj hrneček: "Na usmíření?" Sid k němu konečně zvedla hlavu a zakroutila hlavou. Přešla s hrnkem k dřezu u dveří a vypadala, že chce raději jeho obsah vylít, než by si připila, čímž vzala Adamovi naději. Sid ho ale překvapila. Otočila se k němu a pozvedla hrneček: "Já připiju na něco jiného," řekla najednou a byla odhodlaná vyjevit pravdu stůj co stůj: "Chci připít na naše dítě... Dítě, které už nežije... Na dítě, které jsem čekala, když si mě opustil tak, jak si mě opustil... Tehdy před šesti lety. Na dítě, o které jsem díky Tobě přišla."