Život bez Tebe

12. Lidi jsou zlí

Další den ráno se Adam chystal do ZOO. S dědou sice mluvil, ale pořád se na něj zlobil. Ráno se pro něj měl stavit, aby šli spolu. V devět hodin měli schůzku s paní ředitelkou a zdejšími veterinářkami, takže se psychicky připravoval na to, že už za pár chvil uvidí svou milovanou Sid, na kterou se celé roky snaží zapomenout. V ZOO byl pořád frmol. Včera odpoledne se totiž v zahradě objevil nějaký blázen, který střílel kuší do zvířat. Pár jich zabil a většinu připravil o hlavy. Sid z toho byla nešťastná. Vždy hrozně špatně nesla podobnou brutalitu vůči zvířatům a také jí včera zemřela jedna ze zeber na operačním sále. Anežka byla v tomto směru víc z oceli a byla zkušenější, takže to sice prožívala, ale ne v takové míře. Když tedy Sid plakala v ordinaci, snažila se jí uklidnit: "To už je bohužel v naší profesi běžné," říkala jí, když si Sid utírala nos: "Jako, že nějaký blázni chodí do ZOO střílet nebohá zvířata, jo?" Anežka se na ní soucitně podívala a pohladila jí hranou prstu po tváři: "Ne, ale to, že Ti prostě občas nějaký zvíře zůstane na stole," odpověděla jí prostě a Sid si nešťastně povzdechla: "To není fér."
"Ne, to není, ale je to tak. Ať chceme nebo ne. Lidi jsou zlí, Sido," povzdechla si Anežka a i když Sid věděla, že má pravdu, nechtěla to přiznat: "Za chvíli dorazí Hruška," řekla nakonec, aby změnila téma: "Musím se do tý doby uklidnit. Roklová chce, abychom přišly do kanclu, aby nás s Adamem seznámila." Tentokrát to byla Anežka, která si povzdechla: "Bude lepší, když zůstaneš tady. Řeknu, že po těch včerejších hrůzách doděláváš papíry a vyřizuješ formality k úmrtí Kassandry," řekla a stiskla jí chlácholivě rameno: "Nemusíš ho přece vidět hned, ne? Bude to tak lepší." Sid sice chtěla mít setkání s Adamem co nejrychleji za sebou, věděla ale, že má Anežka pravdu a že je to skutečně nejlepší řešení pro danou chvíli. Situace v ZOO jí zasáhla a ona odmítala ukázat Adamovi, v jakém je teď zuboženém stavu. Měla kruhy pod očima a byla uplakaná. Takhle se před ním určitě ukázat nechtěla. Ještě by si snad mohl myslet, že tu takhle pláče kvůli němu a celé roky tu na něj čeká. Sid si povzdechla a přikývla na souhlas: "Asi máš pravdu, jdi raději sama a omluv mě u Roklový." Anežka se na ní ještě jednou usmála a než odešla, dala jí přátelskou pusu na čelo. Sid si ještě jednou povzdechla a když Anežka zmizela za zásuvnými dveřmi do ordinace, chvíli se ještě uklidňovala a pak se dala do práce.

Adam s Josefem ve stejný moment vstupovali do ZOO. Procházeli davem, který tvořil převážně děti, které tu byly na školním výletě. Prošli mezi nimi a budovy se vstupenkami, mapami a podobně. Minuli několik druhů zvířat. Některé výběhy byly ještě prázdné, některé naopak obývala v tuto ranní hodinu zvířata plná energie, například psi hyenoví, kteří vydávali své zvláštní zvuky jakoby ho snad vítali. Adam se nad tím musel pousmát. Dvůr Králové měl hezké ZOO, to věděl už z dětství, ale i tak byl mile překvapený. Líbilo se mu tady. Pravda ale byla, že se úplně nedokázal soustředit, protože na každém rohu hledal Sid. Natolik se bál setkání s ní, že jí čekal na každém milimetru.
"Včera tu byl blázinec," řekl najednou děda, který ho občas koutkem oka pozoroval a nervozitu z toho, že jí někde potkají, na něm poznal: "zatkli tu jednoho blázna, co měl podivný koníček střílet do zvířat a pak si jako suvenýr vzít jejich hlavy. Nechápu, že takové hobby vůbec existuje."
"Lidi jsou zlí, dědo," utrousil Adam: "Je to nechutný, to je fakt. Ale bohužel je to dost běžný." 
"Každopádně byla celou noc tady a operovala zebru. Bohužel neúspěšně, takže jí v týhle části ZOO teď určitě nepotkáš," pokračoval dál děda, jakoby Adam vůbec nic neřekl: "nemusíš být teda tak nervózní." Adam na to nic neřekl. Na jednu stranu se mu ulevilo, na druhou to bylo jedno, protože jí tak jako tak už za pár minut uvidí a stejně jako o tom přemýšlela Sid, ani on si to setkání nedokázal představit. Do infocentra už šli mlčky, oba zahloubaní do svých myšlenek. Když vstoupili dovnitř, míjeli Ladu u stánku s kávou a paní Hrabalovou, která měla zrovna směnu za pultem s informacemi, kde zároveň prodávala suvenýry včetně skleněných zvířátek ze skláren Novotných, to ale Adam ještě nevěděl. Ani jednu mu zatím děda nepředstavil, protože měly obě dlouhé fronty návštěvníků. Lada mu však během obsluhování věnovala přátelský úsměv, který jí ovšem Adam nevrátil a jen jí kývl na pozdrav: "Zabilo by Tě být trochu milejší?" Utrousil nesouhlasně děda. Jeho vnuk však jen něco zabručel. Když dorazili ke kanceláři Roklové, pan Hruška zaklepal a po pokynutí k vstupu, oba vešli dovnitř. Adamovi se zatajil dech, protože věděl, kdo ho tam nejspíš čeká. Když ale vstoupil, byla tam jen ředitelka a jedna žena, která se Sid nepodobala věkem, podobou a ani chováním: "Adame, to je Anežka Krásná, naše veterinářka, pracuje se Sid," řekl děda a Anežka mu podala ruku: "Anežka," řekla mu chladně: "můžeš mi tykat. Tady si většinou všichni tykáme."
"Těší mě," odpověděl jí se stejně chladným tónem: "Adam." Oba hypnotizovali jeden druhého a bylo jim jasné jediné: Už teď se nemají rádi.