Život bez Tebe

48. Co je semnou špatně?

Sid celou cestu domů prakticky utíkala. Ještě, že její kozačky byly bez podpatků. Slzy jí stékaly po tváři a řasenka se roztekla po obličeji, ale Sid na to nebrala zřetel. Utíkala domů a hlavou jí létaly vzpomínky na události za posledních pár hodin. Oběd, který jí přinesl. Výraz, který měl, když jí přistihl, jak se zamilovaně usmívá a upravuje květiny, které od něj opět dostala. Jeho prsty, kterými jí vzal za bradu. Ta jeho krásná tvář a pronikavý pohled, kterým jí obdařil, když se k ní přibližoval, aby jí políbil. A udělal by to, kdyby je Alice nevyrušila. A pak ten večer při svíčkách. Jejich povídání, držení se za ruce, žertování, společné mytí nádobí a škádlení. Vtipkování o žárlivosti a vzpomínky na dobu, kdy se pro něj poprala se spolužačkou. A pak to vášnivé líbání, které skončilo v posteli: "Co to semnou sakra je? Vždyť to přece chci, ne? Tak co je to semnou?"
Sid běžela přes park a nakonec jí začaly zrazovat plíce a tak zpomalila a posadila se na lavičku. Dala si nohu přes nohu, kabelku položila vedle sebe a ignorovala vibrování mobilu, který v ní měla. Založila ruce na prsou a dívala se do prázdna.
Co se to sakra stalo? Co mě pořád tak drží zpátky? Je to strach z toho, že mě zase opustí? Nebo se bojím, že znovu otěhotním a potratím? Milování se přece nebojím. Vždyť ho chci od chvíle, co jsem ho poprvé po letech viděla! Bylo to v zázemí a ta touha se tam tehdy dala krájet. Ten náš souboj pohledů. Bože, kdybychom tam tehdy byli úplně sami, nejspíš bych po něm skočila... Tak co je to semnou? Představovala jsem si to už tolikrát... Že s ním zase budu. Že se mu zase odevzdám. Vzpomínám si, jak úžasný je. Byly doby, kdy jsme nevytáhli paty z postele. Tak co je semnou špatně?
Sid si povzdechla a konečně začala věnovat pozornost vibrujícímu telefonu. Vzala ho z kapsy kabelky a podívala se na displej: Adam.
Ne, nemůžu s ním mluvit. Bůh ví, co si o mě teď musí myslet. Nejspíš si myslí, že jsem divná nebo tak. Bože, to je takovej trapas. Co jsem to zase spískala... 
Sid telefon odmítla a podívala se do historie volání. Volal jí od té doby minimálně desetkrát a už měla nepřijatý hovor i od Adélky, která věděla, že jde k Adamovi, takže jí nespíš musel nahánět i u ní a teď se o ní všichni zbytečně bojí. Sid napsala Adamovi krátkou zprávu, že je v pořádku a ať jí pro dnešek nechá být, že si promluví později. Pak vytočila Adélku a na její přijmutí hovoru nemusela čekat dlouho.
"Kde sakra si? Víš, jak se o Tebe bojíme. Adam je úplně strachy bez sebe!" Adélka na ní spustila hukot okamžitě a s pozdravem se ani neobtěžovala. Když ale uslyšela, jak Sid brečí, uklidnila se.
"Já jsem... já jsem to celý podělala, Ady," vysoukala ze sebe a Adélka v tu chvíli nevěděla, co si počít.
"Kde si? Přijdu za Tebou," řekla nakonec. Sid jí prozradila, kde jí najde a Adélka byla do deseti minut u ní.
"Zlato, tady si," řekla jí a hned, jak dosedla, obejmula jí: "To bude dobrý. To se stává. Dalo se čekat, že to pro Tebe nebude jednoduchý a nebudeš to chtít hned."
"To je právě ten problém. Já to chci... Tak co to semnou sakra je?" Sid vzlykala jí na rameno. 
"To je ale normální. Taky se mi občas stávalo, že jsem nějakýho chtěla a představovala si, jaký by to s ním bylo a když došlo na čin, tak jsem se stáhla. Člověku najednou intuice řekne, že je to špatně. A v Tvém případě je to víc než pochopitelné," odpověděla jí. Sid najednou rychle zvedla hlavu a setřela si slzy.
"Počkej," řekla najednou: "jak to vlastně víš? Co se tam stalo? On Ti to řekl?"
"Mě to přece říct může, ne?" Potvrdila jí domněnku Adélka: "Navíc o Tebe má strach. Pojď, půjdeme domů. Zítra se stěhuju k Romanovi, zapomnělas? Užijeme si poslední společný večer a nebudeme myslet na chlapy. Uděláme si popcorn, otevřeme víno, vypneme mobily a pustíme si film." Sid kývala hlavou na souhlas a s každým dalším nápadem se usmívala víc a víc.
"Tak jo," řekla a spolu s Adélkou se vydaly domů. A když dorazily, splnily do puntíku plán. 

Druhý den ráno se probraly s příšernou kocovinou. Obě měly pořád vypnuté telefony a tak je nakonec probudil příšerně nepříjemný zvonek u dveří. Tedy, Sid si nikdy neuvědomovala, jak moc nepříjemně zní. Až dnes. To víno asi nebyl až tak dobrý nápad jako večer. S Adélkou spaly obě na gauči. Když se Sid probrala, Áďa tvrdě spala. Nechala jí tedy v klidu a šla ke dveřím. Ani jí nenapadlo podívat se do zrcadla, jak vypadá, ani do kukátka, kdo přišel, takže když otevřela, začala si v duchu pořádně nadávat.
"No Ty vypadáš," řekl Adam prošel kolem ní dovnitř do bytu: "běž si dát sprchu a udělat ze sebe člověka. Udělám vám oběma snídani a připravím životabudič. Pak si promluvíme."
Sid se nějak nedokázala vzpamatovat. Koukala na něj jak na zjevení. Až po pár vteřinách se její mozek probral. Podívala se na něj s otazníky v očích: "Chci se omluvit. Neměl jsem na Tebe tlačit."
On se mi omlouvá? Já mu vracím polibky, nechám se položit na postel a dám mu naději, že něco bude, pak beze slova uteču a nechám ho tam roztouženého a on se mi omlouvá?
"Sid? Vnímáš mě?"