Život bez Tebe

10. Konečně doma

Letecká základna Ramstein, o pár hodin dřív:

"Hele, to nebyl vůbec problém. Žádnej komfort to sice není, ale jsme vojáci, zažili jsme horší věci," zasmál se do telefonu Adamovi jeho bývalý vojenský kolega a kamarád Štefan Pilský, který byl dokonce i hrabětem.
"Vážně to máš u mě," odpověděl mu Adam, který už stál na startovací plošině a čekal na přílet letadla, které ho mělo přepravit přímo do Dvora Králové na takové malé letiště u kraje města. Na sobě měl svoje standardní černé barvy: černé tričko, koženou bundu, černé kalhoty a těžké černé boty. Jediná barva, kterou na sobě měl byla trocha bílé barvy na palestině, kterou měl kolem krku a batoh tmavší vojenské zelené barvy. V ruce měl ještě větší cestovní černou tašku, protože přece jen odjížděl na pár měsíců - vesměs to ale bylo prakticky všechno oblečení, co měl. Adam nebyl náročný člověk a stačilo mu málo. 
"Hele, to nestojí za řeč. Vždyť to znáš, jednou pomůžeš Ty mě, po druhé já Tobě. Už budu končit. Zase se někdy ozvi, Adame," rozloučil se Štefan a Adam vděčně přitakal: "Díky moc, čau." 
Chvíli ještě čekal na plošině, než letadlo přistálo a Adam nasedl dopředu k pilotovi. Na hlavu si nasadil sluchátka s mikrofonem a celou cestu prakticky jen hypnotizoval mraky, kterými letěli skrz a přemýšlel nad tím, co ho čeká. Na jednu stranu byl rád, že bude zase v Čechách, i když to bylo zvláštní. V posledních pár letech se naopak snažil z Čech zmizet zpět za hranice co nejrychleji. Teď byl ale klidnější. Nakonec byl rád a těšil se, že bude zase nějakou dobu s dědou. Navíc bylo prakticky nemožné, aby v takovém městě potkal Sid. Vzhledem k tomu z jaké rodiny byla, nejspíš žila někde v dobře zařízeném pražském bytě. Určitě ale nepředpokládal, že by žila v malém, sice taky dobře zařízeném babičkou zaplaceném bytě, ve Dvoře Králové a už vůbec ne, že by pracovala v tak malé ZOO jako byl Safari Park Dvůr Králové. Navíc nevěděl, že Sid se do školy vrátila a studia dokončila. A proto byl nejspíš tak klidný, i když určitý nepokoj cítil pořád, jako předtím než mluvil s dědou a dozvěděl se od jejich ředitele v San Diegu, že bude v Čechách o něco déle. Přisuzoval to ale právě tomuto zjištění, takže už neměl pocit předtuchy. Ani v nejdivočejších snech ho nenapadlo, že Sid uvidí stát před sebou jako veterinářku zdejší ZOO a to už za několik málo hodin.

Letiště, Dvůr Králové nad Labem, o pár hodin později:

"Musíte mu to říct, než půjde do ZOO," Alice ještě volala panu Hruškovi, než Adam přistane, protože se chtěla ještě jednou pokusit ho přesvědčit, aby zabránil katastrofě. Sid sice věděla o jeho příjezdu, Adam ale nevěděl o Sid a Alici se to nezdálo fér: "Jinak to bude průšvih."
"Řeknu mu to... Samozřejmě nedovolím, aby šel do ZOO v nevědomosti. Sice to bude těžký a nejspíš se pěkně naštve, ale musel jsem to udělat. Byl by nepřiletěl," bránil se Josef: "Radši mu to řeknu až v jeho bytě. Aby neměl náhodou čas chytit letadlo zpátky. I když jaký asi?" Josef spíš přemýšlel nahlas než k Alici: "Vy jste se zbláznil. Je to na Vaší zodpovědnost," utrousila naštvaně a zavěsila. Doktor Hruška se zatvářil provinile, ale raději se tím nezabýval. Schoval telefon do kapsy a pohlédl vzhůru, kde se pomalu zpoza mraků začalo objevovat a jeho zraku přibližovat letadlo s Adamem. Když konečně přistáli, Josef se k letadlo trochu přiblížil a když Adam vystoupil, rychlými kroky popoběhl k dědovi, aby ho po tak dlouhé době zase obejmul.
"Konečně doma, ty kluku jeden," řekl děda a měl na krajíčku. Byl opravdu dojatý, že ho konečně vidí: "Kdy jsme se viděli naposledy dědo? Moc Ti to sluší. Že Ty posiluješ," zasmál se Adam a přebíral od pilota své věci, které v té rychlosti nechal v letadle. Pokynul mu, aby naznačil díky a pilot se vzdálil.
"Byl si tu naposledy loni. Viděli jsme se v Praze a ne, neposiluju. Je dost smutný, že si děláš legraci ze starého dědy," žertoval Josef a z ruky mu vzal černou cestovní tašku, aby mu pomohl. Adam si dal na rameno batoh a vykročil s dědou z letiště: "No tak promiň. Ale nejsi starý," konstatoval už trochu vážněji Adam.
"No dobře, tak pojď. Půjdeme Ti ukázat, kde budeš bydlet a musíme něco probrat."
"To už je v ZOO nějaký problém nebo co?" Zeptal se Adam s podivem, Josef se ale bál začínat s tím hned: "Ne, to ne. I když práce se to vlastně taky trochu týká." Adam jen pokrčil rameny a už se dál nevyptával. Josef vzal Adama do malé garsonky, ke které vedlo malé schodiště. Do garsonky se vstupovalo prosklenými dveřmi. Děda otevřel a i když už tu byl, nemohl uvěřit, že souhlasil s takovým bydlením pro Adama. Bohužel to bylo ale jediné, s čím by mohl souhlasit a vyhovovalo by to Adamovým kritérií: "No tak vítej doma no..." Řekl sklesle, když vstoupili dovnitř: "Je to perfektní," řekl Adam a hodil věci na zem. Posadil se za stůl a rozhlédl se kolem: "Přesně tak jsem si to představoval a od mého bytu v San Diegu se to ani moc neliší."
"Musíme si promluvit," Josef ignoroval jeho předchozí poznámky k bytu a přešel rovnou k věci: "Jde o Sid."