Život bez Tebe

53. Potupný odchod

"Tak jak to teda bylo?" Ředitelka Roklová měla už scén mezi Albertem a zaměstnanci plné zuby. Zejména se Sid nebo Adamem jich bylo v poslední době víc než dost. Nejprve ten průšvih s pošpiněným jménem ZOO i Adama samotného, pak několik málo konfliktů se Sid, které končilo i násilím, což se k ní nakonec dostalo úplnou náhodou a teď dokonce pád do hnoje.
"Strčila mě tam!" Křičel Albert, zatímco si ubrousky otíral špinavý obličej. Seděl po ředitelčině levici u stolu, který byl postavený kolmo ke stolu Roklové a Sid seděla naproti němu a nevěřícně ho pozorovala. Smích už přešel, když jí nechal zavolat do kanceláře a obviňoval jí z napadení.
"To není pravda, paní ředitelko, spadl tam sám," ohradila se proti jeho výpadu.
"Sám spadl do hnoje?" Zeptala se Roklová pochybovačně: "Ale no tak, paní doktorko."
"Ale opravdu. Jestli je tady někdo známý, že si troufá napadnout člověka, hlavně teda slabšího, tak je to tady tenhle. Vrhnul se na mě a já prostě jen včas uskočila, tak tam prostě spadl. Já se ho nedotkla jediným prstem!" Vysvětlovala dál Sid a začínala být naštvaná, že jí Roklová vůbec podezírá: "Jsou tam kamery, tak si to pusťte a nezdržujte mně. Mám spoustu práce s nemocnými želvami, jestli to náhodou nevíte."
"Dobře, tak se nerozčilujte," mírnila jí Roklová a pohledem se podívala na Alberta: "Mám se na ty kamery opravdu podívat, Alberte?" Sid se na něj podívala s otazníky v očích a nadzvednutým obočím, čímž mu říkala, ať si dá pozor, co teď udělá, protože tohle opět nevyhraje. Albert si povzdechl a zakroutil hlavou.
"Dobrá," řekla ředitelka: "považuji tedy kauzu za vyřízenou a uzavírám to jako nehodu." Sid se zvedla k odchodu a kývla na paní ředitelku: "Díky, teď mě, prosím, omluvte." 
Když se za Sid zaklaply dveře, Albert se naštvaně zvedl a obešel stůl, aby odešel z kanceláře.
"Vteřinku ještě, Alberte," zarazila ho Roklová: "pojďte sem."
"Vážně to chcete svému čichacímu smyslu udělat?" Zeptal se pochybovačně.
"Já to risknu," odpověděla mu. Albert tedy přistoupil blíž a čekal, s čím ředitelka přijde.
"Pojďme tyhle spory jednou pro vždy uzavřít. Tohle nebylo poprvé. Vaše agrese vůči zaměstnancům stoupá. S paní veterinářkou doktorkou Novotnou víc než s ostatními a už to dosáhlo i k fyzickým potyčkám a to tu trpět nebudu. Varovala jsem Vás, ale tohle byla poslední kapka." Čím víc jí Albert poslouchal, tím méně rozuměl: "Co tím chcete říct?"
"Tím chci říct, že jsem se rozhodla s Vámi ukončit zaměstnanecký poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Jste PR a člen vedení. Je Vaší povinností udržovat na pracovišti dobré vztahy nejen mezi zaměstnanci, ale také mezi sebou a zaměstnanci a myslím, že se shodneme, že jste to nedodržel a těžko už získáte po tom všem na oblíbenosti. Takže bohužel, musíme se rozloučit." Roklová sepjala ruce na stole a prohlížela si ho se zájmem v očích. Byla zvědavá na jeho reakci. Albert pod ještě stále špinavým obličejem opět  zbrunátněl.
"Víte přece, že mě vyhodit nemůžete," dodal nakonec. Ano, Roklová si byla vědoma toho, že je pod ochranou starosty. Také ale již od rána, na rozdíl od Alberta věděla, že starostovi přišli na úplatky a další levoty a s okamžitou platností ho odvolali z funkce.
"Ale můžu," odpověděla mu klidně: "jestli mi nevěříte, zavolejte Bavorovi sám."
"Panu starostovi, jste chtěla říct," odsekl jí arogantně a byl velice překvapený, že se tak klidně usmívá a nemá z důsledků vůbec strach: "Ne, Alberte," odpověděla: "Kdybych chtěla říct Pan starosta, řekla bych Pan starosta, ale já řekla Bavor." Albert nechápal její ledový klid, ale byl tak naštvaný, že už se nezmohl na nic víc, než vyletět z kanceláře a prásknout dveřmi.
"To Vás bude mrzet!" Slyšela ještě Roklová, než jeho hlas ustal i za druhými dveřmi jeho kanceláře. Albert ale věděl, že z tohohle se nevyvlíkne a když mu Bavor do telefonu oznámil, že už pro něj nemůže nic udělat a dokonce i jeho otec ho poslal do háje, věděl, že nemá jinou možnost než si tento hořký kalich vypít až do dna. Potupný odchod ho neminul. Všichni se na to přišli podívat. V info centru bylo najednou úplně přelidněno, když sestupoval ze schodů a v ruce držel krabici se svými věcmi. Jen Adam se Sid neviděl, protože Ti měli na starosti důležitější věci, než si užívat něčí ponížení.
Když ale procházel na parkoviště a dával si věci do kufru auta, spatřil je, jak jdou zamilovaně a ruku v ruce směrem do budovy ředitelství. Neviděli ho, protože byli zaujatí jeden druhým a o něčem si povídali. Albert najednou ale pochopil nevyhnutelné. Prohrál a tentokrát definitivně. Naposledy se rozhlédl po ZOO, nasedl do auta a navždy odjel z krásného afrického areálu, kterého si neuměl vážit.