Život bez Tebe

20. Předem prohraný boj

PRAHA, před 6 lety:

On se nevrátí. Nevrátí a zase nevrátí. Byla to pravda a Sid to věděla. Všechna slova její matky jí pálila v mozku, jak se jí je Alice snažila vrýt do paměti každodenním opakováním. On se nevrátí. Nechtěla si to připustit, ale věděla to. Nemůže přece jen tak čekat, že se objeví ve dveřích. On se nevrátí. To byl fakt. Nechal jí tu opuštěnou a těhotnou, i když o tom nevěděl. Co teď? To dítě je to jediné, pro co teď bude žít? Ale co když mu bude podobné? Nebude to mučení? A to ani nechtěla pomyslet na to, co řekne Sidonie. Nejspíš totéž: On se nevrátí. Sid už nebavila tahle věta. Pořád uvnitř nějak doufala, že se třeba objeví. Už je to pár týdnů od té příšerné svatby a ona si prostě pořád nechtěla připustit tu větu: On se nevrátí. Navíc byla pod neustálým dohledem Alice. Zbytku rodiny o dítěti ještě neřekla a ani neměla moc zájem je teď vidět. Sledovat v jejich očích tu lítost nad tím, co se jí stalo a nejspíš by taky pořád poslouchala, co je Adam za hrozného člověka a na to taky teď neměla náladu. Pořád doufala, že si to někde tam, ať už byl kdekoli, uvědomí. Jakou udělal chybu. Doufala, že se dá dohromady, že si uvědomí, jak moc se mu stýská a pak se vrátí. K ní a k dítěti. Musí se vrátit a Sid tu na něj bude čekat s jejich dítětem v náručí. Ale něco jí říkalo, že to byl až příliš krásný sen. Alice s ní byla každopádně skoro pořád a Sid už se začala dusit tou úzkostlivou starostlivostí. Ale kdyby tu nebyla, přijel by někdo jiný z rodiny a na to neměla nervy. Alice jim řekla, že je psychicky na dně a potřebuje si trochu odpočinout než nastoupí na další semestr a Sid za to byla takhle vděčná. Neměla náladu cokoli komukoli vysvětlovat. Ležela v posteli, bylo chvíli po půlnoci a nemohla spát. Byla ze všeho tak vystresovaná. I její doktor už jí vynadal, že to dítěti nedělá dobře. Ale co má dělat? Když se cítí takhle? Jak to má zastavit? Dítě je v pořádku, tak co? A i když neměla představu, jak to sama zvládne, těšila se, až se to malé narodí. Nepřemýšlela nad potratem ani na sekundu, i když Sidonie by to nejspíš navrhla. Rozhodně by se ale nenechala zviklat o tom jen uvažovat. Příroda to ale nakonec rozhodla za ní a úplně jinak. Na malou chvíli se jí konečně podařilo usnout a zdály se jí prapodivné sny o Adamovi, o rodině, o dítěti, o bombách, krvi a dokonce měla pocit, že stála někde v sutinách v zakrvácených svatebních šatech a k někomu se rukama natahovala. Ke komu ale, to už nezjistila. Probudila jí ostrá bolest v břiše, až vyjekla, což jí definitivně probudilo. Pomalu se posadila s bolestivou grimasou ve tváři a za malou chvíli zjistila, že krvácí. První co ucítila, kromě té hrozné bolesti, byl strach. Rozhodně o to dítě nesměla přijít. Bylo to to jediné co ještě měla. Její matka spala vedle v ložnici a tak se Sid rozhodla vstát, aby jí vzbudila. Telefon měla na psacím stole na druhé straně místnosti, takže stejně neměla jinou možnost než vstát. Opatrně pustila jednu nohu z postele na zem a druhou měla stále pokrčenou a klečela s ní na posteli. Předklonila se a podepřela se rukama, aby se opřela o postel a pomohla si lépe vstát. Když ale pustila na zem i druhou nohu a napřímila se, najednou se jí zatočila hlava. Cítila, že krvácení je masivnější, než čekala a pak už si nic nepamatovala. Zatmělo se jí před očima a pak už jen cítila vlastní pád, když upadla do bezvědomí. Její matka naštěstí ránu slyšela a běžela do pokoje. Když spatřila dceru ležet na zemi a zakrvácenou a v bezvědomí, bylo jí jasné, která bije a obávala se, že tohle dítě nepřežije. Krve bylo všude víc než dost. Zavolala záchranku a její obavy záchranáři bohužel velice zkroušeně potvrdili: "Je mi líto, paní, ale Vaše dcera s největší pravděpodobností potratí. Ztratila příliš mnoho krve a její tlak je na tom taky špatně. Budeme rádi, když ještě nebude muset na sál. Jeďte za námi, prosím." Alice jen přikývla s uplakanou tváří a věnovala poslední pohled na bledou tvář své dcery v bezvědomí, když se zavíraly dveře sanitky. Vypadala skoro jako mrtvá. Takhle nechce vidět žádná matka svou dceru. Cítila se bezmocně, ale ostatním členům rodiny zatím volat nemohla. Nasedla do auta a když přijela na urgentní příjem, Sid už byla na boxu, kde jí vyšetřoval gynekolog. Tam ale Alice nesměla. Netrvalo ale dlouho a dveře boxu se otevřely a zdravotníci vezli zakrvácenou Sid na půl při vědomí z urgentu na sál: "Paní Novotná?" Pan doktor rychlými kroky přistoupil k Alici, aby jí informoval o stavu její dcery. Alice beze slova přikývla a k tělu si křečovitě tiskla kabelku. Dívala se za lůžkem své dcery, který ale rychle zmizel za skleněnými dveřmi nemocniční chodby a až poté se podívala na doktora: "Bohužel ultrazvuk potvrdil zánik srdečních ozev plodu. Je mi to moc líto. Vaše dcera ale bohužel ztratila příliš mnoho krve a má velice nízký tlak, což mě znepokojuje. Budeme proto muset přistoupit k akutní revizi, proto jí vezeme na sál," řekl doktor a když viděl hrůzu v očích Alice, stiskl jí chlácholivě rameno: "Klid, je to pod narkózou, ale není se čeho bát. Momentálně je díky ztrátě krve tak mimo, že její tělo sice bojuje proti ztrátě plodu, ale boj je to předem prohraný, a ona už prakticky vůbec nic nevnímá. Z narkózy se určitě probere už odpoledne a počítám, že k večeru si jí budete moci odvézt domů. Nebudeme ale předbíhat. Musím na sál, tak mě zatím omluvte," doktor nechal Alici stát na místě a ta nebyla schopná pohybu. Celou operaci strávila na chodbě a jen se za dceru úpěnlivě modlila.