Život bez Tebe

11. S pravdou ven

Anežka seděla se Sid nad kávou, které se prakticky nedotkla a dobrou chvíli na ní zírala. Právě si vyslechla její příběh a připravilo jí to o veškerá slova. Sid chvíli čekala a průběžně si sušila oči kapesníkem.
"No to je síla," řekla po chvíli neopatrně Anežka, což bylo vůči Sid dost netaktní, ta ale jen pokrčila rameny. Nejspíš už se jí to zdálo být takovou rutinou, že už jí to ani nepřišlo zvláštní.
"A tohle všechno ví jenom Tvoje matka?" Anežka měla hromadu otázek a začala je také ihned pokládat: "O dítěti ano. O tom vlastně neví kromě Tebe, mě, mámy a samozřejmě mých doktorů vůbec nikdo," upřesnila jí to Sid a sledovala, jak Anežka nevěřícně kroutí hlavou.
"Jak je to možný? Nemusela si na zákrok nebo tak?" Sid si povzdechla a než odpověděla, tak si otřela nos: "Ale jo, ale ututlali jsme to. Nechal mě stát před oltářem, Anežko. A týdny potom jsem se s rodinou moc nevídala. Vymlouvala jsem se na to, že nechci nikoho teď vidět a když jsem potratila..." Sid se na chvíli odmlčela, protože jí to strašně zabolelo. Odvykla si o tom mluvit, takže to pro ní bylo těžké: "Zkrátka to bylo snadné utajit."
"Ty vole... Takhle mladá a takový osud. To je strašný," řekla Anežka sklesle a lítostivě se na ní dívala: "Promiň, já jenom, že je to fakt smutný, víš? Dneska si klidně mohla mít pětiletý dítě..." Sid se na ní překvapeně podívala: "Víš, o dítěti neví ani doktor Hruška. Nechci, aby to věděl. Jen by mu to ublížilo."
"Jo, Sid, to je jasný. U mě je Tvoje tajemství v bezpečí," ujistila jí Anežka a usmála se na ní: "Můžeš teda být na těch setkání s Adamem coby koordinátorem po většinou Ty? Samozřejmě počítám s tím, že tam někdy budu muset být, ale..."
"Nevysvětluj mi to," přerušila jí Anežka: "tohle pro Tebe udělám ráda. Čím míň se s tím zmetkem budeš potkávat, tím líp. A chraň ho ruka páně znovu Ti ublížit. Si ho podám, krysu jednu!" Sid z nějakého nepochopitelného důvodu vadilo, že mu nadává do takových ostrých výrazů. I když věděla, že jí tím chrání a že to myslí dobře, zároveň taky věděla, že Adam takový není. Ale to si radši nechtěla připouštět. Pro ní bylo taky jednodušší cítit k němu zlost a naprosto zapomínat na jeho utrpení ze ztráty jeho rodičů. Pamatovala si jeho bolest a kdyby nepotratila, nejspíš už by mu bylo odpuštěno. Za daných okolností bylo ale snazší zapomenout na to, jak trpěl a proč jí vlastně opustil, i když to vlastně svým způsobem do teď nepochopila. Anežka z toho byla opravdu v šoku, byla ale rozhodnutá Sid chránit a ve všem jí pomoci. Chvíli mlčky seděly u kávy a každá se poddávala svým myšlenkám, když se jim přes vysílačku ozval Tauchen, že nějaký blázen v ZOO střílí do zvířat: "Ty lidi jsou fakt magoři!" Vztekala se Anežka a spolu se Sid vyběhla z veterinárního pavilonu.

Adam Hruška mezitím čelil dědovi ve svém novém obydlí: "O ní se bavit nebudeme, dědo, kolikrát Ti to mám říkat," odporoval a chodil podél kuchyňské linky sem a tam: "Sotva jsem přijel."
"Já vím, ale souvisí to se ZOO a musím s pravdou ven," začal vysvětlovat děda a bylo z jeho hlasu patrné, že je nervózní. Adama to zaujalo a zastavil se: "Počkej, co tím myslíš?" Josef se nejistě díval na vnuka a snažil se najít správná slova, Adam ale tušil, kam tím míří a také začal konečně chápat ten jeho špatný pocit: "Ale ne!!" Zařval najednou, že se Josef až lekl: "Dědo, to nemyslíš vážně? ONA JE TADY?"
"No... Ano, ona totiž... Pracuje tu jako veterinářka," odpověděl mu Josef a čekal další výbuch. Adam se ale začal ironicky smát: "Já jsem takovej idiot... Mělo mě to napadnout. Měl jsem přece ten svůj divnej pocit a já ho mívám vždy ze strachu, že jí někde potkám, když letím do Čech. A taky jsem měl vždycky pocit, že o ní něco víš..."
"Ale Ty si o ní přece nikdy nechtěl nic slyšet," omlouval pan Hruška sám sebe, zdálo se však, že to Adamovi úplně nestačí. Opřel se rukama o stůl a podíval se nevěřícně na dědu: "A Tys taky moc dobře věděl proč... Tentokrát si mi to ale o ní říct měl. Místo toho, abys o ní 'jen' mluvil," pokračoval Adam naštvaně a u slova jen udělal vzdušné uvozovky: "čehož jsem se z dobrých důvodů vždy snažil vyhnout, tak si mě poslal přímo... Sakra!" Adam třísknul do stolu a to bylo taky to jediné, co mohl udělat. Nemohl se k dědovi chovat neuctivě, byl ale strašně naštvaný: "Tys mě zradil," konstatoval tiše a tím Josefa úplně odzbrojil. A tak jen pokrčil rameny a snažil se být silný.
"Ona to ví?" Zeptal se po chvíli Adam a podíval se na dědu, který se před ním najednou cítil hrozně malinký. Josef přikývl a Adam zoufale zabručel: "Super."
"Taky z toho není úplně nadšená," začal děda, Adam ale k němu zvedl dlaň, aby ho umlčel: "Už nic neříkej. Už jsem tady, takže to holt budu muset nějak překonat. Ale zlobím se, dědo. Fakt se zlobim," ukončil Adam debatu a Josef to respektoval. Cítil však, že si bude muset vybojovat důvěru vnuka zpět, protože bylo jasné, že měla Alice pravdu. Tentokrát to přehnal.