Friends sister is beautiful

66.-Chapter

S Alfredem jsme se postupně střídali v řízení a celou cestu, když jeden z nás nespal jsme si povídali. Říkal, že nedávno potkal, nějakou holku jménem Sandy a doufá, že mu to s ní vyjde. Sice byli prý jen na pár schůzkách, ale říkal, že se mu strašně líbí, a že myslí, že by to s ní mohlo vyjít. Byl jsem rád, že si někoho našel, protože Alfredo, co si pamatuju neměl nikdy holku. Vždycky jen říkal, že se mu nějaká líbí, ale nikdy jsem neviděl, že šel a třeba se snažil jí poznat. Tak aspoň, že teď mu to vyšlo.

Jeli jsme skoro už pět hodin a na mě dolehl pocit viny, že jsem Kath nechal doma s Dylanem beze slova a vysvětlení samotný. Neměl jsem to dělat tímhle způsobem toho jsem si naprosto vědom, ale myslíte, že by mě Kath nechala odjet, kdyby to věděla. To určitě ne a já na ní nechtěl vyjet, tak jsem to musel nějak zařídit.

„Jsi nervózní?" Zeptal se z ničeho nic Fredo.

„Ne, proč bych měl být?" Rychle jsem se na něj kouknul, a potom jsem přemístil pohled na silnici před námi.

„No tak uvidíš svého nevlastního bratra po několika letech, a ještě ho jdeš zabít, a potom si jdeš promluvit se svým otcem, kterého jsi bůh ví, jak dlouho neviděl, v jednom dni."

„Neviděl jsem tátu od doby, co se narodil Dylan. A nejsem vůbec nervózní, abych pravdu řekl. Stejně o Drewa se nikdo nezajímá, ani táta, ani jeho debilní matka, která je bůh ví kde." Odpověděl jsem pravdivě. To, co jsem řekl je pravda. Drewova matka je už dlouho, někde pryč, aby se nemusela o Drewa starat a můj otec se o něj taky nezajímá, ale ten se nezajímá ani o mě a Jasona.

„Ty jsi hodně chladný vůči své rodině." Řekl Fredo a já pokrčil rameny.

„To je možný, ale mamku má rád. I Jasona někdy, když se nechová, jako debil." Přiznal jsem a Fredo už byl zticha.

Jeli jsme ještě asi hodinu, než jsme se sešli s klukama na oběd. Do San Francisca to je ještě tak hodina možná hodina a půl, což je dobrý. Zaparkovali jsme před nějakou restaurací před San Franciscem a šli se všichni najíst. Bylo něco okolo sedmý, a tak jsme si dali snídani a potom hned odjeli.

Zaparkovali jsme blízko Drewova skladu a já jsem vyšel z auta jako první. Vždycky to tak je. Zopakovali jsme si plán, který jsme měli vymyšlený, už z domova a vzali si všechny potřebný zbraně. Vydechl jsem si, kdy jsem nabil zbraň a vydal se zadem ke skladu. Každý to bere z jiný strany. Je nás tady osm, kdyby, jste chtěli vědět, a ještě je v autě Deliah, která má dát pozor, aby nezavolal pomoc, nebo něco.

Fredo šel hned za mnou. Vešli jsme do budovy a ujistili se, že v našem okolí nikdo není. Od kluků jsme dostali signál, že dole je to čistý, tak jsme se vydali nahoru po schodech. Čtyři z nás po hlavních a ostatní čtyři po nouzových.

Potichu jsme šli a v tom jsem zaslechl hlas svého nevlastního bratra. Nebyl sám. S někým vedl vážnou diskuzi a byl naštvaný. Ten druhý jen mlčel, protože jsem ho neslyšel mluvit.

„Justine, nemám z toho dobrý pocit." Zašeptal Fredo a já jsem si povzdechl a ignoroval jsem ho. Když jsem škvírou u dveří viděl, že kluci jsou už taky na hoře tak jsem dal signál, aby se připravili. Ten neznámý byl otočený zády ke dveřím a Drew stál naproti němu.

„Jedna, dva, tři." Odpočítával jsem potichu, a potom jsem vykopl dveře. Dean a ostatní obklíčili Jasona a my toho druhého, který tam byl s ním.

„Co to kurva je?!" Zařval Drew, když mu mířili dva samopaly na hlavu a další dvě pistole na tělo.

„Návštěva." Usmál jsem se.