Vlčí láska [✔️]

I. Daitor ✔️

           

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Jakmile mé tlapky překonaly tu pomyslnou hranici mezi horami a lesem, ještě víc jsem zrychlil. Mrtvé tělo bažanta v mé tlamě jako by s každým krokem vážilo víc a víc. Vzhlédl jsem k nebi a skrz zaťaté zuby zavrčel. Neměl jsem povoleno vycházet, přesto jsem brzy ráno proklouzl kolem hlídky a vyběhl z našeho tábora na svůj první lov na tomhle území. Trochu se to protáhlo, a když jsem zjistil, proč je mi najednou čím dál větší horko, skočil jsem po první kořisti, kterou jsem našel – bažantovi –, a rozběhl se domů.

Tohle bude malér. Kličkoval jsem mezi stromy a snažil se najít nějakou zkratku. Zanedlouho jsem ucítil dva rychle se blížící pachy. Pokusil jsem se kolem nich nenápadně proklouznout. Sheyla a Aasan. Hlídkaři očividně plnili svou povinnost a střežili území. Vlk a vlčice zřejmě pochopili, že já nejsem nepřítel, nýbrž člen této smečky, a přestali mě pronásledovat. Nebo se jenom nechtěli dostat do potíží.

Konečně jsem se dostal z lesa. Přede mnou se rozevřela veliká louka. Náš tábor. Zhluboka jsem se nadechl a vešel na louku. V táboře bylo pusto. Pardon, téměř pusto. Rozhlížel jsem se kolem a zjistil, že ostatní lovci šli shánět potravu pro smečku. Takže kromě mě byli v táboře jenom Clever a samozřejmě Alfa. Zoufale jsem těkal pohledem přes celý tábor, jestli někde neuvidím Betu. Nebyla tady, zřejmě šla na lov s ostatními.

Alfa už na mě čekal. Seděl na velkém plochém kameni uprostřed tábora, kterému říkáme Poradní kámen. Kdykoli potřebuje Alfa nebo Beta říci něco důležitého smečce, shromáždíme se kolem kamene. Byl to jediný kámen na celé téhle louce, takže nešel přehlédnout. A kdyby v našem táboře žádný takový kámen nebyl... no, vsadil bych se, že by sem smečka jeden prostě dostrkala.

Stáhl jsem ocas mezi nohy a sklopil hlavu. Uši se mi stáhly dozadu. Mezitím, co jsem šel blíž, Alfa z kamene seskočil a postavil se pod něj. Přišel jsem až k němu. Ten velký černý vlk s bílým břichem a částí tlamy naháněl strach, když se na mě díval se svým kamenným výrazem.
Položil jsem mu bažanta k tlapám. Pokrčil jsem kolena a snížil se před ním. Mlčel jsem jako hrob a čekal, až Alfa promluví.

Ten mě namísto toho propaloval pohledem. Najednou se jeho tlapa rychlostí blesku vymrštila a mířila mi na čumák. Nestačil jsem uhnout a ani jsem uhnout nechtěl. Věděl jsem, že to přijde. A tak jsem se jenom obrnil vůči té bolesti, když mi Alfa uštědřil bouchnutí tlapou přes čenich. Taková vlčí facka.

Vydržel jsem to a nezakňučel. Nebudu před ním hrát slabocha, přestože je to Alfa. Ne, to prostě neudělám!

„Daitore, měl jsi přísný zákaz vycházení z tábora." Jeho hlas se rozezněl snad po celém území. Za mnou jsem ucítil několik dalších vlků. Beta, Shadow, Storm, Invisible a již zmiňovaný Clever. Dokonce i Aasan a Sheyla přišli blíž, aby to viděli. Přesně o tohle mu šlo. Nebude mě kousat ani škrábat. Ne, on mě poníží před celou smečkou.

„Otče, já..." začal jsem, ale přerušil mě.

„Mlč! Přestože jsi můj syn, nazývej mě Alfou." Ach ano, já zapomněl. Otče mu smím říkat pouze tehdy, kdy u toho není celá smečka.

„Alfo," opravil jsem se, „už se to nestane. Slibuji."

Můj otec se pousmál, což většinou zvěstuje zkázu. Chtěl něco říct, když v tom k němu urychleně přiskočila vlčice, jejíž kožich nesl hlavně hnědou barvu. Beta. A zároveň má matka. Něco mu pošeptala a Alfa se zahleděl kamsi do dálky. Na chvíli se zamyslel a zvažoval její slova. Pak přikývl a podíval se na mě. Beta se lehce uvolnila a o krok od něj ustoupila.

„Nebudu tě již dál trestat. Myslím, že ses ztrapnil dost." Musel jsem se hodně držet, abych nevykřikl něco nerozvážného a hloupého.

Proto jsem sklopil hlavu a odpověděl: „Ano, Alfo. Děkuji, Alfo."

Vlk máchl tlapou. „Můžeš jít. Vy ostatní se vraťte ke svým povinnostem. Akorát Clever vystřídá Aasana na hlídce."

Vlci za mnou přikývli a okamžitě se rozutekli do všech stran. Clever něco zamumlal a loudal se k netrpělivě vyhlížejícímu Aasanovi.

A já jsem se naštvaně vydal po táboře. Lehl jsem si před doupě lovců a pohledem varoval každého, ať se sem nepřibližuje. Nikdo z nich to, zdá se, neměl ani v plánu. Až na jednu výjimku.

„Tvůj otec to s tebou myslí dobře, Daitore." Matka si lehla vedle mě a olízla mi ucho.

Zavrčel jsem. „Vážně?" zeptal jsem se sarkasticky.

„Ale jistě," usmála se. „Já i on pro tebe chceme jenom to nejlepší, a myslím, že ty to víš." Byla to pravda. Kdesi ve skrytu duše jsem věděl, že mluví pravdu.

Povzdechl jsem si. „Já vím."

Beta se usmála. Znova mi olízla ucho, když se o pár metrů dál ozval zvučný hlas Alfy: „Spring, pojď ke mně, prosím!"

Spring – tedy má matka – mu odpověděla lehkým zvoláním. „Hned přijdu, Sheweli!" Jen ona, a občas i já, ho oslovuje jménem. Zvedla se. „Hlavně dýchej, ano? Výbušnost ve své povaze po mě nemáš."

Zasmál jsem se. Ne, po ní rozhodně ne. Ona byla vždy klidná. Přesně jsem věděl, po kom to mám. Jen jsem tam tak ležel a sledoval onu vlčici, jak se o Alfu otírá čenichem. Musel jsem od nich odvrátit pohled. To, že jsou druh a družka, ještě neznamená, že to musí předvádět na veřejnosti. Nechápu to. Ostatním to nevadí. Jenže to nejsou jejich rodiče!

Zvedl jsem se a prudce se oklepal. Nakonec jsem donutil své tlapky k pohybu a vyrazil jsem do hor. Ano, zase. Ale tentokrát lovit nebudu, musel jsem se uvolnit a běh mi připadal jako nejlepší řešení.

Proběhl jsem přes potok. Voda mě postříkala a příjemně chladila. Pro můj temně černý kožich to byla úleva, zvlášť v takovém horku! Zastavil jsem se a napil se. Voda byla čistá a studená. Olízl jsem si tlamu a pokračoval v běhu.

Zanedlouho se přede mnou objevily hory. Radostně jsem vyštěkl a přidal na rychlosti. Pobíhal jsem po kopcích, skákal z kamene na kámen, a užíval si toho pocitu volnosti, který se mi dostával.