Vlčí láska [✔️]

XIV. Altira

Sluneční vlk už se pomalu skláněl k západu, když mě Omega znova vyvedl z nory.

Postavil mě před jejich Alfu. „Co po mě zase chcete?" povzdychla jsem si.

„Budeš mluvit!" štěkla Alfa. „Jak se jmenuješ?" Proč chtějí znát mé jméno? Není to jedno? „No tak! Tvé jméno?!"

Zavrčela jsem. „Altira," dostala jsem ze sebe. Kolem nás se sesedla celá smečka. Sedm vlků včetně Alfy.

„Opravdu jsi Omega? Nevymýšlíš si jenom proto, aby za tebe tvá smečka zaplatila méně?" otázala se Alfa. Tohle mě rozzuřilo. „Tak hele! Jsem Omega, co je na tom?! Každý vlk ve smečce je důležitý! Kdyby nebyl, nebylo by postavení – Alfa, Beta, lovci, hlídka, Omega!" rozštěkala jsem se naštvaně.

Alfa zafuněla. „Nezvyšuj na mě hlas!" Vzápětí mě Beta shodil na zem. Zakousl se mi do levého ucha. Alfa máchla tlapou a Beta mě pustil. Ucho jsem měla ale trochu natržené. Zakňučela jsem a zvedla jsem se. Sedla jsem si.

„Dobře. Takže, Omego, kolik vás je ve smečce?" V jejím hlase jsem slyšela autoritativní tón Alfy. Jenže on na mě nefungoval, protože já už jsem byla součástí jiné smečky. A měla jsem jinou Alfu. Ale slyšela jsem tam ještě něco jiného – že by nervozitu?

„Neřeknu vám to," prskla jsem vztekle. Tentokrát ke mně přiskočila Alfa. Podrazila mi tlapky, takže jsem spadla na čenich. Daitore, zachraň mě! pomyslela jsem si.

Je to zvláštní, že myslím hlavně na něj. Co třeba má smečka? Proč nechci, aby mě zachránili oni? Odpověď je vlastně jednoduchá.

Daitor je můj druh. Tahle věta toho vysvětluje hodně. Například to, že pouze u něj se cítím v naprostém bezpečí. Jedině s ním budu šťastná. A také to, že ho chci mít neustále po boku. I teď mi bylo mizerně, přestože jsem ve skrytu duše věděla, že mě hledá a brzy mě najde. Ale všechno je pozdě, pokud to není hned. Chci, ne potřebuji ho mít u sebe.

Znova jsem se postavila na tlapky. Alfa na mě zavrčela: „Ale řekneš, maličká. Mluv!"

„Proč bych vám to měla říkat?" zachrčela jsem. Nechci jim nic říkat!

„Řekni, kolik vám je, jinak zvýšíme cenu na dva jeleny a srnu," ušklíbla se Alfa. Vždyť i dva jeleni jsou dost, do toho ještě srnu?

„Deset včetně mě," odpověděla jsem nadmíru neochotně. Nehodlám jim říkat, že jeden z nás, Daight, je odrostlé vlče.

„Deset?" Alfa škubala ocasem sem a tam. Její Beta jí něco pošeptal do ucha. Očividně neuměl šeptat, protože jsem to slyšela i já: „Lissa a Terrakot se už měli vrátit. Něco se mi na tom nezdá." Alfa jenom přikývla.

„Omego!" štěkla Alfa. Trhla jsem sebou. „Omego, zabav nějak tuhle Omegu. Nemusíte trčet v noře, jenom pro tentokrát."

Hnědý vlk ke mně přiběhl a čenichem do mě strkal, dokud jsem se nezvedla. Líně jsem si sedla před noru, nijak jsem nespěchala. Omega si sedl naproti mě.

„Máš vlčata?" zeptal se náhle. Podívala jsem se na něj nevěřícným pohledem. To myslí vážně? „Ne," řekla jsem prostě.

„A bratra?" zkusil něco jiného. „Ne," řekla jsem opět.

„Kolik je ti let?" Zvědavě naklonil hlavu na stranu a zavrtěl ocasem. Podívala jsem se mu do očí. Z mé tlamy vyšlo hlasité a rázné: „Ne."

Omega si povzdechl. „Takže se nedozvím, jestli je to, co jsi mi říkala, pravda nebo ne."

„Ne." Jak mě ten vlk jenom otravuje! Proč mi nemůže dát pokoj? Kdyby ho tak viděl Daitor!

U všech Vlčí duchů, Daitor! Pokud zjistí, že mi ten vlk nedal pokoj, tak ho zabije! A to jsem věděla jistě.

Zaskřípala jsem zubama. „A kdo je ten vlk, kterého jsme cítili na hranicích? Má družku?" zeptal se Omega. On mi snad nedopřeje klidu!

„Ano, má družku," zavrčela jsem. „A už mi dej pokoj!" zavyla jsem.

Celá smečka otočila hlavu směrem k nám. Vyskočila jsem na tlapky a naježila hřbet. Zavrčela jsem.

Hnědý vlk seděl v klidu naproti mě. „Vždyť se nic nestalo," protočil očima.

Zavrčela jsem. Koukla jsem se na nebe. Sluneční vlk už napůl nešel vidět.

Náhle se ozvalo zavytí. K jednomu vlkovi se přidávali další a další vlci. Celá smečka se poplašeně natočila za zvukem.

„To je víc než devět vlků!" vyjekla Alfa. Za okamžik se u tohoto provizorního tábora objevili vlci. A vedl je...

„Daitore!" vyjekla jsem nadšeně. Daitor se zastavil pouhých pár kroků od Alfy. Za ním jsem viděla naší smečku a nejspíš smečku Daitora.

„Vydejte nám Altiru!" zavrčel Daitor. Když řekl mé jméno, příjemně mě zahřálo u srdce.

„A to jako proč?" zeptala se Alfa. „Máte dva jeleny? Kde jsou? Nikde je nevidím!"

Daitor dýchal zrychleně. Hnědo-bílo-černá vlčice a černý vlk s bílým břichem za ním k němu přistoupili blíž. Podle jejich postoje jsem poznala, že to jsou Daitorovi rodiče. Jeho otec něco zabručel a matka jeno přikývla.

„Tak naposled," Aurora, má Alfa, se postavila kousek za Daitora. „Vydejte nám Altiru."

„Tak naposled," zopakovala její slova Alfa téhle smečky. „Kde máte jeleny? Nevidím je tu! A kde jsou naši dva vlci?" Alfa očividně nehodlala ustoupit, ačkoli jsme měli velkou, ne, obrovskou početní převahu.

Daitor ji ovšem ignoroval. Místo toho koukal naším směrem. Upíral pohled někam na mou hlavu. Pak mi to došlo.

„Co jste jí to udělali?" Jeho hlas zněl drsně a nebezpečně. Jako by pomalá smrt spojená s mučením nebyl dostatečný trest pro toho, kdo mi to udělal. „Kdo jí rozthl to ucho?!" Obě smečky, Daitorova i ta má, se podívali mým směrem. Ozvalo se pár zasyčení a zaklení.

„Dáváme vám poslední možnost," zasyčela Aurora. „Buď nám vrátíte naší vlčici nebo si pro ní dojdeme."

Alfa si odfrkla. „Dáme vám jí zpátky, až nám donesete dva jeleny a až se vrátí Terrakot a Lissa."

„Ti už se nevrátí," oznámila Aurora. „Cože? Jak nevrátí?" vyjekla Alfa. Aurora jenom tlapkou ukázala na Daitora. Zaměřila jsem se na něj pozorněji. Na jeho tlamě jsem viděla již zaschlou krev. Daitor výhružně zavrčel.

Koutkem oka jsem zahlédla černo-hnědou vlčici. Byla to ta samá, která hlídala mou noru. Jmenovala se Fea. Její smečka k ní byla otočená zády. Začala couvat. Když už byla poměrně daleko, otočila se a dala se na zběsilý úprk. Ani se jí nedivím!

Daitorův otec přikývl: „Takže nám vraťte Altiru a my vás necháme jít."

V tu chvíli se zvedl hnědý vlk. Omega se postavil přede mě. „Altiru vám nedáme. Od teď je to má družka."