Vlčí láska [✔️]

XV. Daitor

„Altiru vám nedáme. Od teď je to má družka."

Poslední věta mi zněla hlavou a na chvíli mě zanechala kompletně paralyzovaného. V hlavě jsem měl naprosté prázdno. Jakmile mi došlo, co ten hnědý vlk řekl, má mysl se upjala pouze na jednu jedinou myšlenku. Smrt.

Napjaly se mi všechny svaly v těle. „Zatraceně, chytněte ho někdo!" vyštěkla má matka. Vzápětí jsem na sobě ucítil váhu minimálně tří dospělých vlků včetně mého otce. Podlomily se mi tlapky.

Mé oči potemněly čirou zuřivostí a nenávistí. Bude trpět. A hodně.

Měl jsem vztek. Vztek na ně na všechny. Kdo si dovolil sáhnout na Altiru? Kdo jí vůbec mohl ublížit? Zabiju je. Zabiju je všechny a budu se dívat, jak pomalu umírají. Mísil se ve mně vztek se zuřivostí, žárlivostí a majetnickou touhou. Touhou mít u sebe mou družku.

Zhluboka jsem zavrčel. Vymrštil jsem se vzhůru s takovou rychlostí a vervou, že se mi podařilo všechny vlky na mém těle shodit. Zařval jsem.

Musel jsem vypadat spíš jako nějaké zuřivé zvíře, jehož mysl se upíná výhradně na vraždění. Nebo jako majetnický druh. Také jsem se tak cítil.

Všichni vlci polekaně couvli o kousek dozadu. Využil jsem toho a rozběhl jsem se rovnou čarou k Altiře.

Vzdáleně jsem slyšel klení Alfy této smečky: „Omego! Ty nejsi vlk, ty jsi hloupá liška!"

Hnědý vlk – Omega – neuhnul, právě naopak. Vykročil ke mně. Hlupák. Jako kdyby měl nějakou šanci! Očividně nikdy neviděl rozzuřeného druha.

Byl jsem u něj dřív, než mě někdo stačil zastavit. Skočil jsem mu na záda a povalil ho k zemi. Bylo by tak snadné vytrhnout mu hrdlo nebo mu zlomit vaz! Ale já ho nechám trpět.

Jindy bych nebyl tak krutý. Jenže tady jde o mou družku, u všech Vlčích duchů!

Popadl jsem ho za ocas. Otočil jsem se a smýkl s ním o zem. Stále zakousnutý do jeho ocasu jsem se rozběhl po tomto provizorním táboře. Nikdo se mě nepokoušel zastavit, právě naopak. Nevěřícně na mě zírali – hlavně má smečka – a nemohli uvěřit tomu, čeho jsou právě svědky. Udělal jsem kolečko a zastavil jsem se kousek od Altiry.

Pusil jsem ocas Omegy. Nedal jsem mu šanci se vzpamatovat. Vší silou jsem mu dupl na levou přední tkapku a zlomil jí. Přešel jsem k pravé přední. Zakousl jsem se mu do ní a vyvrátil mu jí dozadu. Nebyl jsem spokojený, dokud se neozvalo hlasité KŘUP! Postupně jsem mu zlámal všechny čtyři tlapky. Široko daleko se rozhléhal bolestivý nářek hnědého vlka.

Bylo to mučení. Doslova. Ale nikdo, vůbec nikdo se ke mně nehodlal přiblížit. Pokud je totiž druh v ráži, je schopný zabít kohokoli, kdo se k němu přiblíží při vykonávání spravedlnosti. Tedy, spravedlnosti z jeho úhlu pohledu. Tohle ,šílenství' mu může překazit jedině družka. Té by totiž nedokázal ublížit. A pokud by jí ublížil, způsobilo by mu to obrovskou psychickou bolest. Navíc, Altira vypadala očividně hodně vykolejeně.

Jenže žádný z vlků se nemá čemu divit! Tento Omega si chtěl přivlastnit mou družku!

Natáhl jsem hlavu a zakousl se mu do ucha. Vlk ležel na zemi, byl v podstatě bezbranný, protože se nemohl hýbat. Trhl jsem hlavou dozadu a jediným prudkým pohybem jsem mu vyrval polovinu ucha. Druhé ucho jsem mu pokousal. Měl jsem tlamu celou od jeho krve.

Přistoupil jsem k vlkově břichu. Neměl sílu ani po mně chňapat tesáky. Pomalu, velice pomalu z něj vyprchával život. Kňučel a prosil, ať toho nechám. Ovšem já jsem se nedal. Zabořil jsem mu drápy do břicha. Drápal jsem a drápal. Zasazoval jsem mu jednu ránu za druhou, ale žádná nebyla smrtelná.

Zakousl jsem se vlkovi do čenichu. Bolestivě vyjekl, z očí se mu proudem řinuly slzy.

„Altira je moje družka! Moje!" zařval jsem mu do ucha. Chytil jsem ho za hrdlo a zvedl ho do vzduchu. Začal jsem s ním třepat. Byl úplně bezvládný a ochablý. „Moje," zavrčel jsem. Zabořil jsem mu tesáky do hrdla. Pustil jsem ho a sledoval, jak se pomalu dusí svou vlastní krví. Jakmile jeho jeho tělo znehybnělo a jeho oči nabraly mrtvolný černý lesk, rozhostilo se mrtvolné ticho doprovázené pouze mým tichým vrčením. Stejně umřel moc rychle.

Postavil jsem se před Altiru. Přední tlapky jsem dal od sebe, hlavu vztyčenou a vrčel jsem na všechny okolo. „To je MOJE DRUŽKA!"

Chvíli bylo ticho, dokud se neozvala má matka. „Dáme vám na výběr. Buď utečete někam hodně daleko, jako to udělala vaše černo-hnědá vlčice, nebo je po vás," kývla hlavou směrem ke mně.

„Fea, ten zbabělec," zasyčela Alfa této smečky. Jenže to už se dvě vlčice a jeden vlk obrátili a tryskem se rozběhli pryč. Její Beta zavrčel: „Všichni jsou zbabělci. Zase to zbylo na nás, Alfo."

Očividně to neměli v hlavách v pořádku, protože se rozběhli ke smečkám. To už na každého z nich naskočilo několik vlků a vzápětí padala dvě mrtvá těla k zemi.

Celý hřbet jsem měl zježený. Stál jsem pře Altirou a pozorně sledoval kohokoli. Můj otec se nadechl a ponalu se vydal ke mně. Má matka a pár členů mé smečky se vydali za ním, jenže on je zavrčením varoval, ať se drží zpět. Všichni tedy neochotně couvli.

„Daitore?" Otec se pomalu přibližoval. Zavrčel jsem a ještě více se naježil. „Daitore, už je to v pořádku. Nikdo Altiře neublíží, ano? Je v bezpečí."

Mluvil na mě jako bych byl malé vlče, chlácholivě a konejšivě. Jenže tak to u druhů prostě bývá.

Nehnul jsem ani brvou. „Daitore, tvé družce nikdo neublíží. Nic jí nehrozí. Zeptej se jí." To zabralo. Otočil jsem se na Altiru. Když přikývla, postupně jsem uvolňoval svůj zježený hřbet. Mé oči nabraly zase normální jasně zelenou barvu.

Altira se mi postavila po boku. Mírně zavrtěla ocasem a olízla mi ucho. „Ty se mě nebojíš?" zeptal jsem se pro jistotu.

Zatvářila se zmateně, při čemž já jsem okamžitě zalitoval, že jsem tuto otázku položil. „Proč bych se tě měla bát?"

„Protože..." hledal jsem vhodná slova. „Protože já jsem právě umučil jednoho vlka," hlesl jsem.

Altira zavrtěla hlavou. „Daitore, ten vlk si o to koledoval. Mohl utéct, zvlášť po tom, co ses k němu rozeběhl. Navíc tvá reakce nebyla vůbec přehnaná a já si myslím, že každý druh vy reagoval stejně." Podívala se na jednoho vlka z její smečky. „Ano," ozvalo se dvojhlasně od něj a od mého otce.

Pomalu jsem zavrtěl ocasem. „Vážně?" optal jsem se.

Altira se zasmála. „Vážně," přisvědčila. Měl jsem z toho radost asi jako malé vlče, co právě poprvé ochutnalo maso. Zavrtěl jsem ocasem ještě víc.

„No, myslím, že je toho hodně, co musíme probírat," ozval se můj otec. „Ale pokud jste si toho nevšimli, už je noc." Překvapeně jsem vzhlédl. Opravdu, nebi vládla Měsíční vlčice.

„Ano, to opravdu ano," přikývla Alfa Altiry. „Ale myslím, že to do zítra počká. Tímto celou vaši smečku zvu na naše území, dokud se nerozhnodne, jak to bude dál."

Alfy obou smeček si prohodili ještě pár slov, načež se všichni vydali zpět. Běžel jsem po boku Altiry a ani na vteřinu jsem jí nespustil z očí.

Společně jsme dorazili do tábora. Všichni si někam lehli. Odvedl jsem Altiru kousek stranou. Lehla si na zem. Obtočil jsem se celý okolo ní, aby se na ni nějaký jiný vlk nemohl dívat. Už jsem zmiňoval, jak jsou druhové žárliví? Svým tělem jsm jí zakryl snad celou, koukala z ní jen hlava, uši a ocas. Spolojeně jsem se usmál a položil si hlavu vedle té její.

Pocit štěstí zakrývá jiný, silnější pocit. Pocit, že má družka je konečně v bezpečí, a to u mě. Blahem jsem zafuněl a po chvíli sledování spící Altiry jsem usnul také.