XIX. Daitor

3K 240 6
                                    

Zasténal jsem. Ležel jsem na boku a pod sebou jsem cítil orosenou trávu. Pomalu jsem rozlepil oči. Paprsky Slunečního vlka mi udeřily do očí, takže jsem je musel znova zavřít. Překulil jsem se na břicho, celé tělo mě bolelo. Zaskučel jsem a podruhé otevřel oči, tentokrát se mi to podařilo bez dočasného oslepení.

Rozhlédl jsem se kolem. Jako první jsem uviděl dlouhé kovové tyče rozestavěné do řady vedle sebe. Byly i nade mnou. Došly mi dvě věci.

Zaprvé; smrtící tyč mě nezabila. Necítil jsem ani tu palčivou bolest vevnitř těla a rány nekrvácely.

A zadruhé; jsem v kleci. Sice jsem nechápal, jak to, že je v té kleci tráva, ale nějak jsem se tím nezabýval.

„Konečně. Už jsme si mysleli, že se neprobereš," ozval se kousavý hlas. Okamžitě jsem otočil hlavu a podíval se tím směrem. Skrz mříže jsem viděl druhou klec. Byla veliká, jak do výšky tak do délky. Nacházela se jenom pár skoků od té mé. Vešli by se do ní klidně tři další vlci a to je co říct. Stál v ní vlk a díval se mým směrem.

Samotný vlk byl hnědo-černo-bílý, měl oranžové oči a nebyl nějak velký ani malý. Vymrštil jsem se na tlapky a zaujal obranný postoj. Moment... „Mysleli? Kdo vy?"

„Já a on, kdo jiný?" zasmál se někdo. Otočil jsem se o celé své tělo. Kousek přede mnou ležela bílo-šedá vlčice. Rozhlédl jsem se. Kovové tyče vedly kolem nás a tvořily tak jednu velkou společnou klec, větší než vlkovu.

Zavrčel jsem. „Kdo jste?" Střídavě jsem sledoval vlka a vlčici. Nelíbilo se mi to, vůbec.

„Mě říkají Ramirath, jestli tě to tak moc zajímá," řekl znuděně vlk. Sedl si a začal si čistit tlapku. „A já se zase jmenuji Marilia," zavrtěla vlčice ocasem. „A co ty, vlku?"

„Daitor," sykl jsem. „A teď mi řekněte, jak se odsud dostat."

Oba dva se rozesmáli. „Odsud se nedá dostat. Jakmile tě dlouhé tlapky chytí, není úniku," vysvětlil Ramirath. Co? Ne! To nemůže být pravda!

Zoufale jsem se rozhlédl kolem. Nacházeli jsme se... kdesi. O kus dál, asi dvacet skoků, jsem rozeznal doupata dlouhých tlapek. Nesedělo mi na tom akorát to, že byly pouze tři a nebyly tak veliké, jak to vyprávěli jiní vlci. Všude kolem se rozprostíral les. Stačilo jen několik skoků, jenom párkrát se odrazit tlapami...!

„Jak jste se sem vůbec dostali?" zeptal jsem se nakonec. Ramirath pokrčil rameny: „Jednoduše. Běžel jsem po pachu kořisti. Cítil jsem krev a měl jsem hlad. A když jsem doběhl na místo, kde na zemi ležela mrtvá srna, pustil jsem se do jídla. Z lesa vystoupily dlouhé tlapky se smrtícími tyčemi, ale nevšímal jsem si jich. Jeden z nich mě střelil. Bylo to také zvláštní. Nebolelo mě to, ale bylo mi malátně a já jsem pocítil únavu. Usnul jsem a potom jsem se probudil tady."

Necítil bolest? Zajímavé. Pohlédl jsem na Mariliu. Beze slov spustila. „Já jsem utíkala před liškami. Samotný vlk proti smečce lišek moc nezmůže. Dlouhé tlapky lišky odehnaly a stejně jako Ramiratha uspaly. Probrala jsem se v téhle kleci. Ty nám nemusíš říkat, jak ses sem dostal, protože jsme viděli i cítili tvou krev. Jedna dlouhá tlapka s tebou něco dělala, a když ti zastavila krvácení, strčila tě ke mně."

Neměl jsem slov. Proč na nás dlouhé tlapky zaútočily? Proč mě nezabily? Proč jsem tady? Co se mnou chtějí dělat?

„A proč jsem s tebou v kleci já a na Ramirath?" nechápal jsem. Vlk se uchechtl, kdežto vlčice se ušklíbla.

„Víš, je mi tak nějak jasné, že tobě to asi nedojde. Ale my dva jsme to pochopili. Neříkej mi, že neznáš povídačky o tom, proč dlouhé tlapky chytají vlky, že ne?" Vstala a pomalým krokem se ke mně blížila. Něco se mi vybavilo, ale neuměl jsem přesně určit, co. „Dovol mi, abych ti to tedy připomněla," dýchla mi na čenich. Přistoupila těsně ke mně. „Chtějí, abychom měli vlčata," zašeptala mi do ucha a následně mé ucho olízla.

Ačkoli jsem byl naprosto vyvedený z míry, mé tělo automaticky zareagovalo. Vší silou jsem se opřel do vlčice a mrštil jsem s ní tak daleko, že se zastavila až o kovové tyče na protější straně. Spadla na zem.

Hluboce jsem vrčel a celý kožich jsem měl zježený. „Ne! Nikdy! To v žádném případě!" Odsunul jsem se na opačnou stranu klece než Marilia. Ta se na mě jenom ušklíbla. Tvářila se, že jí to nic neudělalo. Lehla si na trávu a sledovala mě. „Však ty si to ještě rozmyslíš," řekla s úsměvem.

Zavrčel jsem na znamení nesouhlasu. Podíval jsem se na Ramiratha, který nevěřícně vrtěl hlavou. „Co blázníš? Kolikrát se ti naskytne taková šance? A ty toho nevyužiješ?" vyjekl.

Vycenil jsem na něj tesáky. Seděl jsem v rohu klece a vrčel. Už jen ten majetnický dotek, olíznutí ucha, mi přišlo hnusné! Jak si to vůbec může dovolit? Co to tu vlčici napadlo? Představa, že bych měl vlčata s někým jiným něž s Altirou...

Altira. U všech Vlčích duchů. Je v pořádku? Ano, ano, je v pořádku. Kdyby nebyla, cítil bych to. Na jednu stranu jsem cítil nesmírnou úlevu. Na tu druhou se ozvala stránka majetnického druha.

Jestli je v pořádku, tak je určitě v táboře. V táboře, kde je tolik vlků, kteří na ni mohou sahat, dívat se, ubližovat ji. A já tam nejsem, abych ji ochránil. Nejsem tam, abych mohl chránit mou družku. Právě trčím v kleci a myslím na tohle. Zvláštní, že? Ale Altira je pro mě to hlavní.

Šílel jsem při představě, že by nějaký vlk mohl využít mé dočasné absence, aby se sblížil s Altirou. Nesnesl jsem pomyšlení, že by mé místo druha nahradil někdo jiný. A pokud to někdo udělá, pokud se o to někdo pokusí, zabiji ho. Pomalu, krutě, tvrdě.

Zároveň jsem pocítil, že mi něco chybí. Chybí mi Altiřina vůně, její smích i její dotyky. A hlavně, když mě políbí. Zatřepal jsem hlavou. Nesmím na to myslet, teď ne. Akorát se tím rozptýlím. Musím se soustředit na útěk.

Slíbil jsem si, že až se odsud dostanu, zeptám se mého otce a Arrowa, jak to zvládají. Jak zvládají nechtít po jednom polibku další? A jak zvládají... tak dost! Znova jsem zavrtěl hlavou.

Vstal jsem a rozhlédl se kolem sebe. Nikde jsem neviděl dlouhé packy, ačkoli ve vzduchu jsem cítil jejich pach. Jediná dobrá zpráva byla, že šel pouze od jejich doupat.

Vlčí láska [✔️]Where stories live. Discover now