Vlčí láska [✔️]

VI. Altira

Jakmile jsem měla všechny povinnosti hotové, vyrazila jsem do hor. Ve smečce mě nebylo třeba, a kdyby se cokoli dělo, zavyli by.

Uznávám, že jsem měla strach. Bude tam nebo nebude? Ovšem; proč by sem chodil? Vždyť by byl daleko za hranicemi své smečky! Ale kdo ví, ten vlk nevypadá na to, že by rád poslouchal rozkazy.

Stoupala jsem stále výš a výš. Vyběhla jsem až na své oblíbené místo u hranic. Nebyl tu. Ale pak mě upoutal jakýsi pohyb v dálce. Něco velikého, mohutného a černého se sem rychle blížilo. Přestala jsem dýchat a oněměle hleděla na vlka.

Vlk přeskočil hranice.

Smykem se zastavil přede mnou, při čemž jsem instinktivně uskočila stranou. „Daitore, co ti děláš?" vyjekla jsem.

Vlk na zem pustil cosi, co celou cestu držel v tlamě. Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Altiro. Těší mě, že sis zapamatovala mé jméno," zasmál se. Já si jenom naštvaně odfrkla. „Ale vážně. Co tady děláš?"

Daitor se usmál. „Přišel jsem si popovídat, co jiného?"

Jeho odpověď mě šokovala. Samozřejmě jsem zachovala naštvaný výraz. Uvnitř mě se ovšem mísily pocity. Vztek, nevěřícnost a... radost? „Známe se jenom jeden den a to díky tomu, že jsi překročil hranice smeček a vrazil do mě."

Protočil očima. „To je toho! Bylo to nechtěně, navíc jsem se ti omluvil."

Zašklebila jsem se. „To není pravda. Neomluvil." On se zatvářil překvapeně. „Vážně ne? Tak to to musím hned napravit!" Sklopil hlavu a poklonil se mi: „Omlouvám se, že jsme do vás vrazil. Můžete mi to, prosím, odpustit?" Zvedl oči a udělal prosebný pohled.

Nevydržela jsem to. Rozesmála jsem se a on se ke mně po chvíli přidal, takže jsme se smáli oba. Když jsme se uklidnili, vyhrkla jsem: „Dobře, dobře. Odpuštěno."

Zářivě se na mě usmál. „Proč se s tebou vůbec bavím?" povzdechla jsem si.

„Ze stejného důvodu, z jakého já porušuji pravidla, abych se bavil s tebou," odpověděl mi Daitor. Mávla jsem tlapou. I když, něco na tom bude.

„Něco pro tebe mám," řekl náhle. Překvapeně jsem se na něj podívala. „Pro mě?" Přikývl a přistrčil mi k tlapkám to, co nesl v tlamě. Jenom jsem na něj hleděla.

„Je celý tvůj. No tak, vezmi si ho." Zavrtěla jsem hlavou a zajíce u mých tlapek jsem se ani nedotkla. „Já... to nemůžu přijmout."

„Musíš!" zamítl to. „Prosím. Udělej to pro mě." Vložil do hlasu prosebný tón a ještě k tomu zakňučel. Je pravda, že se mi sbíhaly sliny. A jak bych tohle mohla odmítnout? Pomalu jsem přikývla. „Tak... dobře. Děkuji."

Pustila jsem se do jídla a snažila se ignorovat fakt, že mě při tom celou dobu pozoroval. Netrvalo mi to dlouho, byla jsem hladová. Mezi výhody Omegy nepatří snězení celého zajíce. Olízla jsem si tlamu a nervózně pohlédla na temně černého vlka.

Jenom zavrtěl hlavou, ale usmíval se u toho. „Jaké máš postavení ve smečce?"

Zaskočilo mě to. Ne, nejdřív on. „Jaké ty?" zeptala jsem se místo toho.

Daitor se zašklebil, ale odpověděl. „Třetí vlk." To mě úplně rozhodilo. Sakra, sakra, sakra! Ne, to ne! „Takže První lovec," zahučela jsem. Lehla jsem si na trávu a on mě napodobil. „Teď odpověz ty, Altiro."

Sklopila jsem pohled k zemi. „Omega," zašeptala jsem tak tiše, že jsem to ani já skoro neslyšela. Daitor naklonil hlavu na stranu. „Můžeš to zopakovat? Nerozuměl jsem ti."