Vlčí láska [✔️]

XXI. Daitor

Spal jsem? Já ani nevím, jestli se tomu tak dá říkat. Skrz kovové tyče jsem hleděl na Měsíční vlčici. Kdykoli jsem se propadl do spánku, vyrušil mě z něj jakýkoli sebemenší pohyb. A pokud ne, stejně jsem se vzbudil.

Jak hrozné to spaní bylo, když jsem vedle sebe neměl svou družku! Zítra se to změní. Vymyslím, jak se odsud dostat. A potom... potom už nikdy nedopustím, abych se od Altiry oddělil. 

Sluneční vlk se chystal zahájit svou cestu, když jsem definitivně vzdal veškeré pokusy o spánek. Seděl jsem v rohu klece a snažil se ignorovat Mariliu. Zato jsem sledoval Ramiratha. Pořád na mě mluvil. „Necháš si ujít takovouhle příležitost?" nebo „Jsi normální?"

Takže to bylo naprosto skvělé. I přes to všechno, ten vlk mi připadal známý. Jako bych ho už někde viděl. Jakmile Ramirath zpozoroval můj upřený pohled, vždy na chvíli utichl. 

Náhle Marilia vstala a šla směrem ke mně. Zavrčel jsem na ní, ale ona si nedala odchod. Postavil jsem se, celý hřbet jsem měl zježený. Ramirath ustal ve svém ustavičném klábosení, jen nás sledoval. Vycenil jsem na vlčici tesáky, ona se však stále přibližovala. 

Nezastavila se ani ve chvíli, kdy jsem měl všechny svaly v těle napnuté. Rychle ke mně přiskočila a olízla mi čenich, načež odletěla na druhou stranu klece. Měl jsem co dělat, abych na ni nezaútočil, ale je to vlčice. Navíc jsem si nebyl jistý, co by na to řekla Altira. Že ubližuji vlčici.

Marilia se jenom postavila a zářivě se na mě usmála. Musím uznat, že má výdrž. Odfrkl jsem si. Sedl jsem si zpět na své místo a snažil se vymyslet nějaký plán na útěk.

Jenže ti dva se rozhodli, že mi nedají pokoj. Neustále na mě mluvili. Marilia se znova přiblížila. Co jí je? Buď je natvrdlá nebo chce strašně moc vlčata.

„Dej si laskavě odchod! Nech mě být, jasné? Nikdy!" vyštěkl jsem na ní.

„Ale no tak, Daitore. Ty si to jistě rozmyslíš," zavrčela Marilia. Spíš to znělo jako zavrnění. Nelíbilo se mi, že mi říká jménem. Já jsem jim ho vůbec neměl říkat!

Vlk ve vedlejší kleci zavrtěl hlavou. „Blázne. Necháš si tohle ujít?" 

Znova jsem na Mariliu zavrčel. Konečně – konečně! – mě nechala být. Lehla si a dívala se na Ramiratha. Vztekle jsem pohodil hlavou. Na zádech mě polechtaly teplé tlapky Slunečního vlka. Otočil jsem hlavu. Konečně zahájil svou cestu. 

Náhle jsem vyskočil na všechny čtyři. Do čenichu mě udeřil pach. Spousta pachů, ovšem jeden vyčníval nade všemi. Stálo mě všechny síly, abych nezačal šílet. Přitiskl jsem se co nejvíce k mřížím. Natáhl jsem jednu tlapu skrz ni. „Altiro?" hlesl jsem.

A opravdu; zpoza křoví se vynořila zářivě bílá vlčice. Hned za ní kráčeli dva velcí vlci, ale já měl oči jen pro ni. Natáhl jsem tlapu ještě více. Ona už to nevydržela. Vyběhla mi vstříc. Zvedla tlapu a dotkla se té mé. „Daitore," vydechla.

Mísily se ve mě pocity. Byl jsem nesmírně rád, že přišla. Ale co dělá tady? Kdo jí vůbec dovolil chodit sem, na tak nebezpečné místo? Samozřejmě, že zvítězila ta ochranářská část mého já. Podíval jsem se na mého otce. „Co tu dělá?" zavrčel jsem. 

Shewel si povzdechl, zatímco Altira jenom protočila očima. „Chtěla jít. Přišli jsme tě zachránit." Už jsem se chtěl zeptat, jestli jenom oni tři, když se vedle nich postavili ještě Aasan a Fang. 

Mrskal jsem ocasem sem a tam. O tom, co tu dělá Altira, si promluvíme později. „Dobře. A jak to hodláte provést?" zeptal jsem se.

„Je to nemožné," prskla Marilia. Altira na ni zavrčela, přičemž já jsem instinktivně vycenil tesáky. 

„Není to nemožné, stačí se jen snažit," namítl Arrow. 

Všichni začali obcházet klec. „Něco jsem našel!" vyštěkl Aasan. Ostatní se k němu seběhli. Já jsem se za nimi rozběhl, i když ne zrovna nadšeně, protože jsem se tak dostal do větší blízkosti Mariliy. 

„Co to je?" zeptal jsem se, když jsem přišel blíž.

„Já nevím," odpověděl můj otec. „Je to něco kovového, asi. Kulatého a má to díru uprostřed."

„Teď by se hodil Clever," povzdechl si Aasan.

Fang si odfrkl. „Možná má takové jméno, ale to neznamená vše. Něco zkusím, o těchhle věcech mi vyprávěli rodiče." Odsunul všechny od té věci visící na kleci. Zvedl tlapu a strčil do toho dráp. Chvilku s ním různě otáčel, až se nakonec ozvalo CVAK! a ta visící věc spadla na zem. Kovové mříže zaskřípaly. Zvědavě jsem do nich strčil čenichem a ony se trochu pootevřely. 

To už jsem rozrazil klec a vyletěl ven. Volný, byl jsem volný. Okamžitě jsem k sobě přitiskl Altiru. Začala mi olizovat srst a já jsem spokojeně zafuněl.

„Jak jsi to věděl?" zeptal se ohromeně Beta. Fang pokrčil rameny: „Jak jsem říkal, rodiče mi o tom vyprávěli. Prý jednu dobu žili s dlouhými tlapkami jako psi, než utekli."

Nechápal jsem, jak to mohli přežít. Mě stačila jedna noc! Zavrtěl jsem hlavou. „Dobře. Takže půjdeme? Nebo..." ozvala se Altira.

Ačkoli se mi to neříkalo lehce, musel jsem. „Osvobodíme i Ramiratha," kývl jsem hlavou k druhé kleci. Vlk nic nenamítal. Prosebně jsem se podíval na Fanga. Ten jenom přikývl, našel tu samou kovovou věc, otočil v ní drápem a Ramirath byl volný.

Ramirath vstal a opatrně vyšel z klece. Trochu zavrtěl ocasem. Naše pohledy se obrátily k Marilii.

„Jdeš také?" vyzvala ji Altira. Zdálo se mi to, nebo jsem v jejím hlase cítil znechucení? Vlčice jenom zavrtěla hlavou a dál si tam spokojeně ležela. Přesto se do mě její pohled zabodával. „Ne. Zůstanu tady. Dlouhé tlapky mi dávají jídlo. Navíc, kdo ví? Třeba mi jednoho dne přivedou normálního vlka."

Zavrčel jsem. Svou družku bych v žádném případě nezradil. Shewel se nervózně ohlédl. Pokud tu dlouhé tlapky nebyly doteď, brzy jistě přijdou. „Radši odsud okamžitě zmizíme. Rychle, běžte."

Aasanovi a Fangovi to nemusel říkat dvakrát. Vyběhli pryč stejným směrem, odkud přišli. Arrow je následoval. Ramirath pohlédl na Mariliu, ale nakonec vyběhl za nimi. Já jsem počkal, dokud před sebou nebudu mít Altiru. Nakonec jsme běželi všichni.

Ramirath se přidal k naší skupince, když jsme zamířili na neutrální území. Nelíbilo se mi, že běží tak blízko Altiry. Přiběhl jsem o nejblíže k ní a pohledem každého varoval. 

Zastavili jsme až na našem území. Srdce mi bylo jako splašené. Měli jsme obrovské štěstí, že nás nechytily dlouhé tlapky. Stáli jsme v horách a vydýchávali se. V tichu, přerušovaném jenom našimi výdechy, se ozval Ramirath.

„Chtěl bych se přidat do vaší smečky."