Vlčí láska [✔️]

XXIII. Daitor

Tiskl jsem se k Altiře a čistil jí srst všude, kam jsem dosáhl. Užíval jsem si toho blaženého pocitu, který mi koloval celým tělem Byla u mě, v mém objetí a v bezpečí. Už nikdy nedovolím, abych byl od ní. Nikdy. 

Za chvíli Altira pravidelně oddychovala. Nejspíš přes noc nemohla spát. Pocítil jsem příval studu a hanby, ale zároveň zlosti sám na sebe. Měl jsem u ní být. Měla spát, bezesným a klidným spánkem. Přeci já sám vím – a to moc dobře –, že druhové se bez sebe nevyspí! 

Nedbal jsem na mou únavu. Hlídal jsem Altiru ve spánku. Rozhlížel jsem se kolem sebe, otáčel se za každým sebemenším zvukem, a hledal jsem všelijaká možná nebezpečí. 

A také jsem přemýšlel. Měl jsem neuvěřitelně moc času na přemýšlení, ačkoli se to nezdálo. A tady, v objetí Altiry, jako by se má mysl vyčistila a já se mohl soustředit na to, na co jsem se soustředit potřeboval a chtěl.

Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, že Ramirath zůstává v naší smečce. Podle slov, která jsem od něj slýchal, když jsem byl zavřený v kleci s Mariliou, to není dobrý vlk. Nemám ho rád, to se nezmění. Navíc se mi nelíbilo, jak se díval na mou Altiru.

Zachvěl jsem se. Mou Altiru. Při té myšlence jsem slintal blahem. Ale musel jsem myslet také na to, proč mě dlouhé tlapky daly do klece s vlčicí. Musel jsem myslet na slova Marilie. Chtějí, abychom měli vlčata.

Oklepal jsem se tak prudce, až sebou Altira ve spánku škubla. Starostlivě jsem se na ni podíval, ale ona dál spala klidně. 

Zatím jsme o tom nemluvili. Jsme druhové pouze pár dní, u všech Vlčích duchů! Kdo by se divil? Navíc jsem si nebyl jistý, co by mi na to řekla.

Chce Altira vůbec vlčata? Při tom pomyšlení jsem znervózněl. Co když je nebude chtít? Jenže pak mě napadla další, důležitější otázka.

Chci vlčata já? Kdyby se mě na tohle někdo zeptal před několika dny, vysmál bych se mu. Já a vlčata? Nikdy! Vždyť jsem byl neustále jednou tlapou v průšvihu! 

Jenže teď... teď je všechno jiné. Mám družku, kterou chráním. A kterou... kterou miluji. Je to tak. Já, Daitor, syn Alfa páru, miluji tuhle nádhernou Omegu. Nikdy bych si nemyslel, že se někdy něco takového může stát. Že se zamiluji. Že budu mít družku.

Ale co s těmi vlčaty? To byla hlavní otázka. Dokázal bych si sám sebe představit jako otce? Zavrtěl jsem hlavou, ta představa mi neseděla. Ovšem, jistá část mého já říkala pravý opak. A v tu chvíli mi došlo, že bych vlčata opravdu chtěl. Ne teď, teď je na to moc brzo. Až za nějaký čas, kdy budu Altiru znát lépe. Ale jednou... jednou bych je mít chtěl.

Do hlavy se mi natlačila dotěrná myšlenka. A co kdyby to nebyla Altira? Zavrčel jsem, tahle představa se mi vůbec, ale vůbec nelíbila. Nedokázal bych pomyslet na to, že bych měl vlčata s někým jiným než s Altirou.

Jenže, je tu ještě možnost, že Altira bude mít vlčata s někým jiným, než se mnou.

Zavrčel jsem ještě víc a majetnicky přitiskl Altiru k sobě. Zářivě bílá vlčice se zavrtěla a otevřela své modré oči. Ustal jsem s vrčením. „Jak ses vyspala?" zeptal jsem se něžně.

„Oh, já jsem usnula?" zrozpačitěla. „Um... spalo se mi dobře." Rozhlédla se okolo sebe. „To jsem spala tak dlouho?"

Teď jsem od ní i já odvrátil pohled. Opravdu; už se blížil konec každodenní cesty Slunečního vlka. Postavil jsem se a vyklepal si kožich. Dřív, než jsem Altiru stačil chytit za zátylek, už byla na všech čtyřech tlapkách a napodobovala mě. Jenom jsme se na sebe podívali, následně už jsme sebíhali dolů z hor. 

V táboře bylo rušno. Ti, co tady zůstali, se vydali na lov kořisti či hlídku okolo území. O dnešní jídlo bylo postaráno.

Když jsme seděli v kruhu, sledoval jsem tu srnu a jezevce, a vymýšlel, jak to zařídit, aby Altira jedla přede mnou. Chtěl jsem, aby se najedla. Nesnesl bych pohled na mou hladovějící družku. 

Začal můj otec. Snědl tolik, kolik mu náleželo, ale zároveň tolik, aby zbylo pro ostatní. Po něm následovala má matka. Ona i Beta pár napodobili mého otce. Byl jsem na řadě.

Nerozmýšlel jsem se moc dlouho. Přistoupil jsem k jezevcovi, utrhl si z něj tlapu a kousek ocasu, a znova odstoupil. Storm, jež jedla po mě, se na mě nevěřícně podívala. Zavrtěl jsem hlavou a tlapou jí pokynul, aby přistoupila ke kořisti. Poslechla mě.

Ačkoli jsem se snažil neudělat to, mé oči zabloudily k Altiře. Vpíjela se do mě pohledem a já jsem věděl, že dostanu pěkně vynadáno. Zároveň jsem zahlédl Spring a Sharow, jak se usmály. Neuniklo mi ani tiché zasmání jejich druhů.  Úspěšně jsem to všechno ignoroval.

Na konci jsem spokojeně zafuněl; na Altiru opravdu zbylo více, než by jako Omega měla dostat. Shewel zavyl rozchod a všichni jsme se vydali do nor. Tedy, skoro všichni. Sheyla měla jako první noční hlídku. Podle žalostného pohledu, který jejím směrem vrhla Missile, jsem poznal, že ji zanedlouho vystřídá ona.

Altira šla napřed. Zalezl jsem do nory těsně po ní. Oba jsme se stulili k sobě. Ticho prolomila Altira, věděl jsem, že to muselo přijít. „Daitore, měl bys jíst."

Zabručel jsem. „Altiro, ty jsi má družka. Myslíš si, že snesu pohled na to, jak já se tady krmím, zatímco ty nemáš skoro nic?"

Povzdechla si. „Daitore, blíží se Jasné světlo. Kořisti je opravdu hojně, nemusíš se bát. Navíc jsem takhle žila celou dobu. Nikdy jsem toho nesnědla moc, příděly Omegy mi vystačí," namítla jemně.

„Já vím!" bránil jsem se. „Jenže já si nemůžu pomoct. Musím tě chránit, to znamená tě i živit. Takže se smiř s tím, že ať se ti to líbí nebo ne, vždy ti něco ze své části přenechám."

Altira máchla tlapou. „Co já mám dělat? Tvé rozhodnutí je pevné jako skála, že?" zeptala se, ale v jejím hlase jsem slyšel pobavení. Usmál jsem se a zavrtěl hlavou v souhlasném gestu. Náhle Altira zívla. Přitiskla se ke mně blíž a zavřela oči. „Dobrou noc, Daitore."

„Dobrou noc, Altiro," zašeptal jsem. Hlídal jsem ji, dokud neusnula. Nakonec se mi začaly klížit oči a i já jsem se přesunul do říše snů, ale i tak jsem Altiru hlídal ve spánku.