Vlčí láska [✔️]

XXXVI. Daitor

Zůstal jsem stát jako omráčený.

Ačkoli se kolem mě seběhli lovci, aby vyslechli mé pokyny, já byl tak nějak mimo. Viděl jsem, jak Altira odbíhala někam pryč společně s Missile. Alespoň s vlčicí, pomyslel jsem si majetnicky. 

Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil všech těch myšlenek, přestože jsem věděl, že je to marné. „No, ehm, ano, tak..." začal jsem roztržitě. V tu chvíli k nám přistoupili Alfa a Beta. Zachytil jsem jeho pohled a bez váhání vypálil: „Sheweli? Povedeš, prosím, dnešní lov?"

Bylo mi jedno, jestli ho nazvu Alfou, otcem či jeho vlastním jménem. Zajímal jsem se jenom o to, jak odpoví. On kývne, musí kývnout. Nebyl jsem si totiž vůbec jist, jestli zvládnu dnes vést lov. 

Všichni těkaly pohledy mezi Shewelem a mnou, načež Shewel – díky Vlčím duchům! – kývl. Následně začal rozdávat pokyny.

„Dnes máme šanci na pěkný úlovek. Aasan včera podal hlášení o stádě sobů pohybující se v horách," řekl. 

Beta stojící vedle něj navázal na jeho slova: „Vzhledem k tomu, kolik nás dnes je, máme velkou šanci ulovit dva, přinejhorším alespoň toho jednoho." Teď už jsem pozor dával, nebo jsem se o to alespoň snažil. Čím víc kořisti, tím více jídla pro smečku a Altiru!

„Nevidím důvod, proč otálet," slova se znova ujal Shewel. „Vyrážíme!"

~

Se zuřivým vrčením jsem zabořil tesáky do krémové srsti. Sob se pod vahou mého těla zřítil a já jsem se mu pevně zahryzl do hrdla. Jen matně jsem vnímal Fanga, který mezitím útočil na sobovo břicho a nohy. V tlamě jsem ucítil teplou, čerstvou krev, jež mi skrz tesáky kapala na můj temně černý kožich. Stiskl jsem ještě silněji, zuřivěji. Cítil jsem, jak ze soba pomalu vyprchává život. 

Tělo kořisti ochablo a už sebou nezmítalo v neúspěšném, zoufalém pokusu utéct. Uvolnil jsem stisk a pohlédl na druhou skupinku lovců. Storm, Arrow a Shewel se skláněli nad druhým uloveným sobem. Zprava se ozval štěkot a vzápětí přiběhla Snap, v tlamě držela zajíce. Cestou ke stádu jej ucítila, a protože nás i tak bylo dost, otec jí dovolil se oddělit. Prohodili jsme jenom pár slov, načež jsme všichni uchopili kořist a táhli ji k táboru. 

Cesta probíhala v tichosti. Ani nešlo moc mluvit, když každý něco držel v tlamě. Sob se mi ani nezdál moc těžký, takže jsme si s Fangem vystačili ve dvou.

Tahali jsme kořist do nory a já s úlevou zaznamenal, že Altira je již v táboře. Jakmile jsem položil soba na zem, měl jsem volno. Okamžitě jsem přiběhl k bílé vlčici sedící před naší norou a pevně se k ní přitiskl. Se smíchem se ode mne odtáhla, ale jenom pro to, aby se mi mohla podívat do očí a olíznout mi čenich. 

Spokojeně jsem zavrtěl ocasem. Veškerý strach, který jsem po dobu její nepřítomnosti měl – a občas si ho ani neuvědomoval – se rázem rozplynul. 

„Nechceš se projít?" navrhla Altira.

„To ti jedna hlídka nestačila?" zeptal jsem se pobaveně. Strčila do mě tlapkou a zasmála se.

„Uznávám, že to bylo něco jiného. Příště by se mnou mohl jít Clever..." Její hlas zanikl v mém hrdelním vrčení.

Znova se zasmála. „Dělám si legraci, nemusíš se bát. Navíc, kdo s kým půjde rozděluje Aasan, a nemyslím si, že zrovna touží po tom, abys ho přetrhl vejpůl," prohodila. Musel jsem jí dát za pravdu.

„Tak půjdeme tedy?" zeptala se znova. Nemusel jsem se rozmýšlet a bez váhání jsem přikývl. Altira vstala a oklepala se. Vzápětí znenadání vypískla. Znova do mě strčila, tentokrát silněji. Nečekal jsem to, takže jsem se svalil do sněhu. Vlčice na nic nečekala a vystartovala pryč.

„Hej!" vyjekl jsem, jakmile jsem se vzpamatoval z jejího podrazu. Vydrápal jsem se na tlapky a rozběhl se za ní. 

Zanedlouho jsme již pobíhali lesem. Altira se otočila a vyplázla jazyk. Uchechtl jsem se a přidal na rychlosti. Má družka náhle stočila směr doleva. Nevychytal jsem to, a zatímco se mé zadní tlapy smekly po sněhu, předníma jsem se snažil zabrzdit nevyhnutelný pád. 

Zabořil jsem se celým tělem do sněhu. „Daitore!" štěkla Altira. Prudce se obrátila a vracela se směrem ke mně. Ale když už jsem se ležel ve sněhu, nenechal jsem si tuto příležitost ujít. Přetočil jsem se na záda a začal sebou házet ze strany na stranu.

Altira se zastavila kousek ode mne a jen nevěřícně hleděla. Já si však dál užíval válení ve sněhu. Postavil jsem na se všechny čtyři. Vzápětí jsem zabořil hlavu do sněhu, vytočil tělo a znova dopadl do sněhu. Altira se zasmála a napodobila mě. 

Shíh byl opravdu příjemný. Oba jsme se s Altirou smáli, radostně vrčeli či štěkali. Až když jsme měli kožichy úplně promočené, usoudil jsem, že by to asi stačilo. Zvedl jsem se a oklepal ze sebe poslední zbytky sněhu. Altiře se do toho zřejmě moc nechtělo. Zvedajíc ji za zátylek sebou škubala, jak se snažila vyprostit, čímž už také měla hotovo. 

Položil jsem ji na zem, přičemž se do mě Altira zabodávala pohledem. Asi už posté jsem se zasmál a krokem se vydal zase dále. Altira mi okamžitě kráčela po boku.

Ušli jsme několik desítek kroků, když jsem se prudce zastavil. Do čenichu mě udeřil silný zápach krve. Podíval jsem se na Altiru, cítila to také. Neváhal jsem a okamžitě vyrazil po pachu.

Pach krve byl silnější a intenzivnější, až jsme se dostali k jeho zdroji.

Všude byla spousta krve. Sníh se barvil doruda. Podle pachu a také faktu, že na tělo nenarazila hlídka, tu leželo jen krátce. A mrtvé bylo taky krátce.

Rozpárané břicho, škrábance po drápech na tlapách i čenichu. 

Přesto jsem poznal, kdo to tady leží.

Poznal jsem to, protože bych nemohl zapomenout na někoho, komu jsem přísahal pomstu.

Altira stojící vedle mě zděšeně zavyla. Já ji však nevěnoval pozornost.

Ne, já jsem upíral pohled na rozsápané tělo Ramiratha.