Vlčí láska [✔️]

XVIII. Altira

Cukala jsem sebou a snažila se Cleverovi vykroutit. Jakmile mi však došlo, že tímhle ohrožuji akorát sebe i je, a že Daitorovi takhle stejně nepomůžu, přestala jsem. „Pusť mě," sykla jsem. „Prosím, neuteču."

Očividně mi věřil, že mluvím pravdu. Položil mě na tlaky. Okamžitě jsem se rozběhla pryč. Běžela jsem k naší smečce. Na neutrální půdu dopadaly kapičky slané vody. Cítila jsem je i v tlamě. Zbylí čtyři členové naší výpravy běželi za mnou. Vběhli jsme na naše území a já jsem akorát přidala na tempu. Uslyšela jsem vytí Storm, svolávala všechny do tábora. Zavřela jsem oči, abych se zbavila slz, ale nebylo to ničemu platné. Akorát spíš přibyly.

Zastavila jsem se v táboře, kde už byli všichni nastoupení. Slyšela jsem za sebou oddychovat ostatní. „Daitor!" vyhrkla jsem. „On... on..." nedokázala jsem to ze sebe dostat. Znova jsem se rozvzlykala.

Storm se postavila vedle mě. „Dorazili jsme na naše staré území, Alfo," pronesla zachmuřeně. „Ale byly tam dlouhé tlapky."

Všichni zalapali po dechu. Skrz slzy jsem viděla rozmazaně, ale snažila jsem se zaostřit na Shewela. „Se smrtícími tyčemi," pískla jsem.

„Cože?" vyštěkla Spring. „A Daitor? Snad není..."

„Ne!" namítl Clever. „Teda, alespoň myslíme, že ne. Slyšeli jsme dvě ohlušující rány, obě zasáhly Daitora. Nevíme, jestli je mrtvý, ale já si myslím, že nás chtěli jenom vyhnat, ne zabít."

„Chceš tím říct, že pokud žije, tak bude u –" začala Sharow, ale Clever ji přerušil.

„U dlouhých tlapek. Ano, Beto."Bylo ticho, všichni zpracovávali tuto zprávu. Prosebně jsem se dívala na Alfa pár.

„Ale pokud žije, půjdeme ho zachránit, že?" hlesla jsem.

„To je právě to. My nevíme jestli žije," zavrčel někdo – možná Snap? Při jejích slovech se mi zastavilo srdce. Ne, to nepřipustím! Daitor musí žít! „Navíc je to moc nebezpečné!"

„Snap!" štěkl Arrow, čímž se mi potvrdilo, že to opravdu byla ona. „Právě postřelili jejího druha a člena naší smečky! Nemůžeš něco takového říct!"

„Navíc je to nás syn," zasyšela Spring. Obrátila se na mě. Dívala se mi přímo do očí, to jsem poznala i přes slzy. Zvedla jsem tlapku a otřela si ní oči.

„Pošleme výpravu," rozhodl náhle Shewel. „Zítra ráno se půjde menší skupinka vlků podívat po Daitorovi. Teď už víme, co můžeme očekávat. Dáme si pozor a společně to zvládneme. Já vás povedu. Hlásí se někdo dobrovolně?"

Až zítra? Proč až zítra? Třeba do té doby může být mrtvý! Celým mým tělem projel otřes. Ne, to vylučuji. Nesmí se to stát.

„Já!" vyhrkla jsem okamžitě. Shewel se zatvářil nejistě. „Altiro..." Upřela jsem na něj své oči. „Prosím! Daitor je můj druh!" zaprosila jsem. Alfa vlk se podíval na svou družku, ale nakonec přikývl.

„Alfo? Já půjdu," ozval se Arrow. Aasan a Fang souhlasně přikývli. „My také."

„Výborně, pět vlků stačí. Ostatní zde zůstanou a budou hlídat tábor. Vyrazíme za úsvitu, před tím, než Sluneční vlk zahájí svou cestu."

Počkat! To půjdu jako jediná vlčice? I když, dávalo by smysl, že žádná vlčice jít nechce. Alfa a Beta tady musí zůstat, aby chránily tábor. A ostatní? Asi se jednoduše bojí, že mi přeskočí stejně jako Daitorovi. Očividně neví, že družky jsou rozumnější a rozvážnější a nenechají se tolik zmítat svými city.

„Zatím máte rozchod. Za chvíli vás svoláme na jídlo. Někteří šli pro jistotu na lov, kdyby naší kořist snědly lišky," zavyla Spring. Každý se začal trousit jiným směrem.

Počkat. A co já? Co mám dělat? Odpověď přišla okamžik na to, když jsem zahlédla nory. Nemůžu tady jen tak stát a nic nedělat, to by mě zničilo. Automatickými pohyby jsem se vydala do lesa pro listí.

Ani jsem nevnímala, co dělám. Tohle všechno jsem měla již dávno naučené nazpaměť. Chodila jsem sem a tam jako tělo bez duše. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem se tak cítila.

Jako by mi někdo z těla vyrval mou duši. Bez Daitora jsem měla v srdci téměř prázdno. To on je tím, kdo mi rozjasňuje mé dny. Vstoupila jsem do naší nory s listím v tlamě. Do očí mi vhrkly slzy. Daitorův pach šel odevšad kolem. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze jí pročistit od neblahých myšlenek. Rychle jsem pokryla zem listím a přesunula jsem se k doupěti lovců. Jakmile jsem byla hotová se všemi norami, rozhodla jsem se jít si odpočinout.

Navzdory pachu jsem si lehla do mé a Daitorovy nory. Ovšem jeho pach nebyl to, co mě donutilo přesunou se ven před noru. Naše nora byla bez Daitora tak... prázdná.

Zavřela jsem oči a ponořila jsem se do zvuků kolem. Mé citlivé uši něco zaslechly.

„Spring, ty to přece víš." Poznala jsem Alfův hlas. Sice je neslušné poslouchat, ale já jsem se musela něčím rozptýlit.

„Ano, Sheweli. Jenže Daitor je její druh," namítla Spring jemně. Tak teď jsem zpozorněla.

„No právě!" zasténal Alfa. „Daitor mě zabije za to, že jsem jí dovolil jít."

„A co by měla dělat? Sedět v táboře a čekat, až přijdete?" Sharowin hlas mě překvapil. Vycházel ze stejného místa, jako Alfin, takže asi seděly vedle sebe. „Nech ji jít, Sheweli. Je to pro její dobro. A vlastně pro dobro nás všech."

Dvě proti jednomu? Zajímavé. Uslyšela jsem rezignovaný povzdech. „Asi máte pravdu. Přeci jen se do její situace dokážete vcítit lépe než já. Druzi mají jiné myšlení než družky." Obě vlčice se zasmály. Očividně se z nich staly dobré přítelkyně.

Alfa konverzaci dál nerozvíjel, místo toho zavyl. Otevřela jsem oči a loudala se ke spíži. K již seřazenému kruhu vlků jsem přitáhla srnce a zajíce. Alfa se zakabonil, ale přistoupil ke kořisti a pustil se do jídla. Jedl tak, aby se nasytil, ale zároveň myslel na smečku. Kořisti ubývalo, a když přišla řada na mě, ze zajíce zbyla jenom zadní tlapa. Celkem jsem se divila, že vůbec něco zbylo. Alfa i Beta mě upřeně sledovaly.

Nechtěla jsem jíst. Neměla jsem hlad. Co vůbec jedl Daitor? A jedl vůbec něco? Nelíbilo se mi, že já se tady krmím, zatímco on je možná o hladu.

Ovšem jedna část mého já mi říkala, ať si sním, co tu mám. Kdyby tady Daitor byl, akorát by mi vynadal, že nejím. Zachmuřila jsem se a přikročila k tlapě. Nestačila ani na dvě kousnutí. Alfa vlk vydal rozchod.

Lehla jsem si do nory a snažila se usnout. Sny byly strašné, jako obvykle, když nejsem blízko Daitora. Ovšem teď byly ještě zesílené strachem.