Vlčí láska [✔️]

XVI. Altira

Probudilo mě čísi vrčení. Zprvu jsem ho chtěla ignorovat a stále odpočívat, protože mi bylo opravdu příjemně, ale jakmile mi došlo, kdo to vrčení vydává, otevřela jsem oči a se zívnutím zvedla hlavu.

Daitor ležel stočený kolem mě. Jeho temně černá srst téměř zakrývala celé mé tělo, sem tam vykoukly zářivě bílé kousky kožichu. Potichu vrčel a tiskl se na mě.

Pokusila jsem se pohnout, ale moc mi to nešlo. Polekaně se na mě podíval. „Vzbudil jsem tě? Promiň, to jsem nechtěl," zakňučel. Olízl mi ucho, ale nepřestával vrčet. Znova zabodl pohled někam přede mne.

„Ne, to je v pořádku," zavrtěla jsem hlavou. Skrčila jsem uši a zvědavě se podívala stejným směrem jako Daitor. „Proč vrčíš?"

Před doupětem hlídkařů seděl krémově zbarvený vlk a díval se naším směrem. Saber střihl ušima.

„On se na tebe dívá," postěžoval si Daitor. „Nelíbí se mi, když se na tebe cizí vlk dívá."

Neudržela jsem se a uchechtla se. Na jednu stranu jsem si chtěla povzdechnout, na tu druhou jsem se chtěla smát.

„Daitore, vždycky se na mě někdo bude dívat. Budou se dívat i na tebe a na ostatní vlky," pokrčila jsem rameny.

„Ale ty jsi moje družka," namítl a zlobně sjel Sabera pohledem.

„Však ti mě také nikdo nebere," usmála jsem se. Olízla jsem mu pravé ucho a hlavu mu zabořila do srsti na krku. Bylo to příjemné. „A teď – pustíš mě, prosím? Chtěla bych se postavit."

Můj druh zakňučel a zavrčel, tentokrát nesouhlasně. Ale po chvilce se zvedl, pozorujíc při tom mě i Sabera. Postavila jsem se na všechny čtyři a protáhla se.

„Pořád se na tebe dívá," oznámil Daitor. Zněl jako vlče, kterému někdo bere jeho oblíbený klacek. „Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá. A vůbec, proč se na tebe dívá? Je tady spousta vlků!"

Zavrtěla jsem hlavou. „Asi ho něco zajímá." Chlácholivě jsem se na něj usmála, jenže on se nedal. Přistoupil až těsně ke mně. „Nikomu tě nedám," zašeptal si pro sebe. Nejsem si jistá, jestli chtěl, abych to slyšela.

Nechala jsem to být a rozešla se směrem k ostatním. Daitor byl v tu ránu u mě a neklidně švihal ocasem. „Kam jdeš?"

Zvedla jsem tlapku před sebe. „K ostatním," vysvětlila jsem. Uprostřed tábora seděli Alfy a Bety a o něčem diskutovali.

Daitor něco zamumlal. Podíval se na mě a na malý hlouček čtyř vlků. Pohodil hlavou. „Pokud nebudeš chtít, neodpovídej," řekl nakonec. Nechápala jsem to, ale přikývla jsem. Vydali jsme se k nim.

Jakmile jsme od nich byli vzdálení jen pár kroků, veškerý jejich hovor utichl. Daitor upíral pohled na jeho otce. Došli jsme až k nim. Já jsem se posadila a sklopila hlavu, kdežto Daitor se ochranářsky postavil vedle mě.

Nastalo ticho. Otec a matka Daitora se dívali na mě, Aurora a Sharow sledovaly Daitora. Nelíbilo se mi, jakým pohledem se na něj dívaly. Měla jsem chuť zavrčet, ale držela jsem se. Družky jsou také majetnické, ovšem ne tolik, jako druhové. Pořád ještě logicky uvažují a přemýšlí nad tím, jaké může mít jejich chování následky.

Daitor se však neudržel. Zavrčel na své rodiče a postavil se více přede mě. Hnědo-bílo-černá vlčice si povzdechla. Konečně někdo promluvil. „Daitore, můžeš na nás prosím přestat vrčet?" zeptala se.