Vlčí láska [✔️]

XXIX. Daitor

Do tábora jsme se vrátili až za tmy. Jídlo jsme neměli, ale po sáhodlouhém ujišťování Altiry ohledně toho, že jí to nevadí, jsem to nechal být. Kdybych šel sám, podařilo by se mi, díky černému kožichu, dostat se do nory nepozorovaně. Jenže díky tomu, že Altira má kožíšek zářivě bílý, jsme se nevyhnuli pozornosti. Jakmile nás jeden z hlídkařů – myslím, že to byla Missile – zahlédl, okamžitě se to rozneslo po táboře. Z jindy tak tichých doupat jsem slyšel šuškání a tichý smích. Všechny tyto postřehy jsem zatlačil do pozadí a svou plnou pozornost věnoval Altiře.

Ulehli jsme vedle sebe do nory. Modrooká vlčice se mi zavrtala do kožichu a ve chvilce byla tuhá. Usmál jsem se a obtočil se kolem ní, abych ji mohl nejenom zahřát, ale také chránit. Packy Měsíční vlčice dopadaly až k nám do doupěte a způsobovaly, že se kožíšek mé družky skoro až stříbrně třpytil. Pootevřel jsem tlamu. Vypadala nádherně. Byla nádherná. Je nádherná.

Sledoval jsem ji ve spánku. Přemýšlel jsem o jejích slovech. Nevěděl jsem, že ke mně cítí to, co já k ní. Jasně, je to má družka, ale to nemusí znamenat, že mě bude milovat. A dnes, když pohřbila mé obavy hluboko pod zem a dokázala mi, že mě miluje, tím nejlepším způsobem, kterým mohla...

Což mě ovšem přivádí k další otázce. Již několik dní přemýšlím nad námi a nad naší společnou budoucností. Přemýšlel jsem nad vlčaty. Ale pokaždé, když mě toto napadlo, znervózněl jsem. Chtěla by Altira vlčata?

Samozřejmě, že ne teď. Teď je ještě moc brzy. Ovšem... co třeba někdy později? Nepatrně jsem se zatřásl. Altira jako by to vycítila a ze spánku potichu zavrčela. Olízl jsem jí ucho a ona dál poklidně spala. Zhluboka jsem se nadechl. Budu se jí muset zeptat.

Pohodil jsem hlavou, abych se zbavil všech myšlenek. Zadíval jsem se na Altiru a vnímal již jenom ji. Po nějaké době mi klesla hlava a já jsem upadl do říše snů.

Šel jsem. Tlapky jsem opatrně pokládal na měkkou, zelenou trávu. Krajinu jsem nepoznával. Nacházel jsem se na rozsáhlé pláni. Mé tlapky jako by věděly, kam jít. Zamířil jsem k nedalekému lesu. Stromy rostly do obrovské výšky. Odevšad se ozývalo cvrlikání ptáků. Cítil jsem spoustu zvěře; od malých hrabošů po statné jeleny. Náhle zavládlo ticho, i vítr ustal. Zastavil jsem. Vzduch prořízlo čísi zaštěkání. Než jsem se nadál, kolem mě proběhli dva vlci.

Jeden byl krémově zbarvený vlk. Druhá byla hnědá vlčice. Oba se zastavili a zrychleně oddechovali. Nevšímali si mě, jako by mě neviděli. Jako bych tam ani nebyl. Byli to teprve odrostlá vlčata.

„Setřásli jsme je?" ozval se vlk, jakmile nabral dech.

Vlčice se otočila za sebe. „Já myslím, že ano."

Její společník se zašklebil. „To byla paráda," rozesmál se.

„To ano," přidala se ona. „I když z toho bude průser."

Oba dva na sebe chvíli koukali, ale pak se rozesmáli. „Jako kdybychom jich už tak neměli dost!"

Když se konečně uklidnili, lehli si vedle sebe na spadané listí. Přitiskli se k sobě, ale jinak se nedotýkali. Možná to byli druhové, možná jenom přátelé nebo sourozenci. Těžko říct.

Křoví vedle nich zašustilo. „Tady jste. Jak jste se rozhodli?"

Ten hlas...

Otevřel jsem oči. Nacházel jsem se v noře, omotaný kolem Altiry. Bílá vlčice spokojeně spala. Otočil jsem hlavu a podíval se ven. Byla hluboká noc. To byl ale divný sen, pomyslel jsem si. Ten hlas. Ten hlas... někoho, mi byl tak strašně povědomý, ale zároveň neznámý.

Nakonec jsem se přitiskl blíž k Altiře. Zavrtal jsem hlavu do jejího kožichu. Zavřel jsem oči a znova se propadl do spánku. Tentokrát beze snů.

~

Když jsem se ráno probudil, Altira ještě spala. Pamatoval jsem si ten sen, nešlo na něj zapomenout. Olízl jsem své družce ucho. Něco zamumlala, načež jsem se musel usmát. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vstal a vyšel z nory ven. Protáhl jsem se a oklepal ze sebe spánek. Sluneční vlk shlížel na celý kraj. V dáli jsem zahlédl Clevera, jak se vrací z hlídky.

Posadil jsem se doprostřed tábora a jen čekal. Jakmile se Clever vrátil z hlídky a zalezl do doupěte hlídkařů, Shewel vyšel z nory. Každé ráno se budí ve stejný čas, za ty roky si na to zvykl. Společně s Alfou vstává smečka. Shewel zavyl, aby ostatní probudil či upozornil, že bude shromáždění. Altira vyšla ven z nory. Zamžourala do světla a vydala se ke mně. Usedla po mém boku a já jsem jí olízl čenich.

Někdo do mě drcnul. „Nechte si to na později." Poznal jsem Fanga. Nezněl znechuceně, nýbrž pobaveně. Již nastoupení vlci kolem se rozesmáli.

Nekomentoval jsem to, ale neklidně jsem poposedl. Má matka, jež stála vedle mého otce na Poradním kameni, se jenom usmívala. Otec si odkašlal a smečka se zklidnila.

Jeho každodenní řeč ohledně hlídek a lovů jsem poslouchal jenom tak napůl. Až když popřál hodně štestí při lovu, svolal jsem k sobě lovce. Vyslal jsem je napřed. Altiru jsem doprovodil do lesa, kde jsem se od ní oddělil a připojil se k lovcům.

Lov se nám vydařil, na hranici hor a lesa jsme ulovili dva soby karibu. No, jeden byl dospělý a druhý mládě. Když jsme je dostali do tábora, Altira už měla vše hotové. Zamířili jsme spolu do lesa. Suché listí nám křupalo pod tlapkami.

„Altiro? Jaké je tvé nejoblíbenější roční období?" zeptal jsem se zvědavě.

Zastavila se, já jsem ji napodobil. „Nevím," řekla váhavě. „Nemám nejoblíbenější období. Při Žlutolistí mě vždy fascinuje, jaké barvy nabere les. Za Ledového vichru vládne sníh. Vždycky jsem ho měla ráda, ty ne?"

Přikývl jsem. „Sníh mám opravdu rád."

„V Novolistí se nejčastěji rodí vlčata. Všechno začíná kvést po Ledovém vichru. A nakonec je tady Jasné světlo. Je teplo a vhodná doba na dovádění ve vodě."

Usmál jsem se, ve všem měla pravdu. „Takže," začal jsem, „jak moc máš ráda sníh?"

Zkoumavě na mě pohlédla. „Moc. Vždycky se v něm ztratím. Zato ty půjdeš vidět." Zářivě se usmála a já jsem se rozesmál.

„Máš v plánu toho nějak využít?"

„Možná..." zatvářila se tajemně. Přistoupil jsem těsně k ní.

„Vážně?" zašeptal jsem jí do ucha.

„Ano," řekla přesvědčivě.

Zakřenil jsem se. „A to je ten důvod, proč tě tak miluju." Než stačila říct cokoli dalšího, přitiskl jsem svůj čenich na ten její.