Vlčí láska [✔️]

XLV. Daitor

Tajemný byl Weding.

Ten Weding, bratr Altiry, kvůli něhož má družka přišla o svou rodnou smečku a o rodiče.

Po prvotním šoku se ve mně zvedla zuřivost. A právě včas.

Weding zavyl na znamení útoku. On i jeho smečka se vrhli vpřed. Postřehl jsem však krátké zaváhání mezi cizími vlky.

Odstrčil jsem Altiru stranou právě včas. Weding se místo ní zakousl do mé natažené tlapky.

Zhluboka jsem zavrčel a druhou tlapkou jej praštil přes čenich. Bílý vlk mou tlapu pustil a odskočil.

Koutkem oka jsem zahlédl Altiru, která nečekala takovou sílu mého nárazu a spadla na zem, jak se zvedá. První dvě linie se vrhly do boje. Snap, Clever a Missile, kteří nebyli tak zdatnými bojovníky, jen občas prováděli falešné výpady, aby cizí vlky nahnali k ostatním.

Tohle všechno jsem vstřebal během momentu. Nebylo moc času zabývat se bojem jiných, musel jsem vybojovat ten svůj. 

Weding na mě s bojovným zavytím skočil a povalil mě na zem. Dopadl jsem na záda. Tajemný, jak jsem byl stále zvyklý mu říkat, na nic nečekal a sápal se mi po hrdle. 

Využil jsem toho, že stál nade mnou. Skrčil jsem tlapky k tělu a s rychlostí propůjčenou samotným Bleskem tlapky natáhl. Narazil jsem jimi přímo do břicha Wedinga. 

Hekl a znova odskočil. Rychle jsem se postavil a s vyceněnými tesáky výhružně zavrčel. Jen si posměšně odfrkl: „Myslíš, že mě dokážeš porazit?"

 „Já si to nemyslím. Já to totiž vím." Zježil se mi hřbet. Kroužili jsme kolem sebe do kola, čekajíc na útok toho druhého.

„Zabil jsem Ramiratha, tvého soka, protože tys do nedokázal. Když jsi nedokázal zabít jeho, jak bys mohl zabít mě?" 

„Předtím jsem ho nechal jít. Ale teď už podobnou chybu neudělám." Podíval jsem se mu přímo do očí. „Tentokrát mi pomstu nikdo nesebere."

Napjal jsem svaly a než stačil říct něco dalšího, už jsem mu běžel vstříc. Weding se natočil na stranu a já trochu pozměnil směr běhu. Narazil jsem mu hlavou do boku. 

Oba dva jsme se od sebe odpotáceli. Weding však nemeškal a hned zaútočil. S rozběhem na mě skočil. Skrčil jsem se, abych se mu vyhnul, jenže jemu se nějak podařilo přistát mi na zádech.

Pod vahou vlkova těla se mi podlomily tlapky. Vyštěkl jsem, když se mi zakousl do zad. Otočil jsem hlavu a chňapal po něm tesáky. 

Jenže to se jakoby odnikud vyřítila Altira. Zakousla se svému bratrovi do černé tlapky, kterou měla nejblíž, a tahala. 

Weding mě pustil a sklouzl mi ze zad. Vytrhl čistě bílé vlčici tlapku tak prudce, že Altiře v tlamě zůstaly chlupy. Nečekaně poskočil dopředu a zabořil své přední tlapky do jejího břicha. Altira se převážila a spadla na zem. Její vyjeknutí bylo tak hlasité, že všichni natočili uši a hlavy jejím směrem. 

Náhle jako bych samou zlostí viděl rudě. Strach o zdraví nenarozených vlčat a mé družky se mísil s touhou po pomstě. 

Popadl jsem Wedinga za jeho bílý ocas a prudce s ním škubl dozadu, k sobě. Tajemnému na zbytcích hnědošedého sněhu podklouzly tlapky, takže se rozplácl na břiše. 

Přiskočil jsem k němu a zakousl se mu do zátylku. Jenomže Weding byl dobrý bojovník a nedal se tak snadno. Na tlapkách se mírně nadzvedl. Nestačil jsem udělat další pohyb, než se přetočil a přimáčkl mě pod sebou. 

Uvolnil jsem stisk a zalapal po dechu. Začal jsem sebou zmítat a házet na všechny strany. Kopal jsem tlapkami všude kolem sebe. Podařilo se mi jej zasáhnout a shodit ze sebe. Zběsile jsem zavrčel a znova se vyhrabal na tlapky. 

Současně se mnou se zvedl i Weding. Ani jeden z nás to nechtěl vzdát. Který z nás bude poražený? Který bude vítěz?

Wedinga možná hnala touha po pomstě. Jenže mě hnala emoce, jež odedávna nutila veškeré živé tvory na tomto světě ke štěstí, nenávisti či radosti. Byla to láska. Nejen láska k mé družce, ale také otcovská láska. 

Vrhl jsem se k němu a za běhu se snížil. Vklouzl jsem mu pod břicho, okamžitě se přetočil a zaryl jsem mu do něj drápy. 

Weding krátce, vztekle zavyl a sklonil hlavu. Naneštěstí jsem měl také já odhalené břicho. Neváhal a zakousl se mi do něj. 

Strnule jsem do něj udeřil tlapkami. Zaryl tesáky ještě hlouběji. 

Náhle byl však konec. Jeho stisk se uvolnil a on se přetočil. Přitiskl mi tlapku k hrudníku a sklonil ke mně čenich. „Souhlasím s tebou. Tentokrát mi mou pomstu nikdo nesebere," zasyčel. Popadl mě za krk. Nějak se mu povedlo mě zvednout a odhodit pryč. 

Narazil jsem do země. Trochu se mi zamotala hlava. Jenže váha jeho slov mě donutila se zvednout. V hlavě mi řval instinkt, instinkt druha. 

Vzpamatoval jsem se právě ve chvíli, kdy Weding skočil na Altiru snažící se nahnat mladou hnědou vlčici ke Snap a Cleverovi. Altira se zřítila k zemi a její bratr se nad ní sklonil.

Neváhal jsem ani na chvilinku. Rychleji než kdy dřív, dokonce než když Altiru unesla ta cizí smečka, jsem vyběhl za nimi. 

Skočil jsem po Wedinogovi a strhl jej z Altiry. Společně jsme dopadli na zem. Jeho tělo ztlumilo můj náraz. 

Z mých očí se vytratila veškerá láska a něha. Zbyla jen nenávist. Zabořil jsem mu tesáky do hrdla a škubl hlavou. Weding měl v mžiku roztrhnuté hrdlo. Jeho smrt nebyla dlouhá, ba naopak, krátká. Zasloužil by si zemřít v agónii a bolestech. Toto bylo milosrdenství. 

Odskočil jsem od jeho těla a obrátil se na Altiru. Má družka ležela jen jeden skok od nás. 

Přiřítil jsem se k ní. Celý tábor, celé území smečky, celý svět zaplnil můj srdcervoucí nářek, když jsem se zhroutil vedle ní. 

Boj ustal, vlci z cizí smečky se vzdali. Všichni jen němě hleděli, nikdo se na nic nezmohl. 

Mé vytí se neslo krajem, stále dál a dál. A nahradil ho pláč. Nářek tak usedavý, až pukalo srdce. 

Moje rodina, naše vlčata, má Alfa. Všechno, pro co jsem žil, všechno, co jsem miloval. To všechno bylo navždycky pryč. 

Zabořil jsem čumák do její srsti. Mé vědomí odmítalo tento fakt přijmout, jenže jsem proti tomu nic nezmohl. Má družka.

Má Altira ležela na zbylém kousku sněhu a její krev barvila zem doruda. Její nehybné tělo nabíralo stejnou teplotu, jako led.

Altira byla mrtvá.