Vlčí láska [✔️]

X. Altira

Nemohla jsem spát – překvapivě –, takže jsem byla vzhůru dřív než ostatní. Vzdala jsem snahy o usnutí. Navíc jsem spala včera vedle Daitora, takže to nebylo zas tak k nevydržení. Místo toho jsem potichu kráčela spícím táborem.

Proč Daitor? Proč zrovna on? Ale on mi také tvrdil, že nemůže spát. Vypadal unaveně. A když jsme vedle sebe tak leželi v horách... spal. Spali jsme oba, naprosto klidně a uvolněně.

Zastavila jsem se u nory Bety a Arrowa. Zvědavě jsem pohlédla dovnitř. Sharow a její druh spali stočení kolem sebe. Navzájem se na sebe tiskli a pravidelně oddechovali. Vypadali spokojeně. Jako by pro každého z nich existoval jenom ten druhý. Náhle sebou Sharow škubla. Arrow nejspíš nějak vycítil, že se něco děje, a přitiskl se k ní blíž. Přestože oba stále spali, vylekalo mě to. Vycouvala jsem pryč a pokračovala v obchůzce.

Neustále jsem přemýšlena nad Daitorem. V duchu jsem srovnala obrázek nás dvou s Arrowem a Sharow.

Ucítila jsem zvláštní nepopsatelný pocit. Zastavila jsem se. Daitor a já. Sharow a Arrow. No tak počkat!

Vzpomínala jsem si na všechny ty dny, které spolu ti dva strávili. Byli spolu každý den, každou chvíli. Nehnuli se od sebe daleko.

Pomalu mi to docházelo. Něco mě k Daitorovi táhne. Bez Daitora nemůžu spát. A když jsem s ním... když jsem s ním, jsem šťastná a všechno ostatní jde stranou. Myslím hlavně na něj. Nemyslím na problémy, které mi to může přinést, pokud se provalí, že se s ním stýkám.

Zastavilo se mi srdce i dech, když mi to došlo.

Daitor je můj druh.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, to nemůže být pravda! Jenže celá má mysl křičela pravý opak. Je to pravda, cítíš k němu něco víc! Doslova to na mě řvala.

Jenže on je Třetí vlk! Syn Alfy a Bety! A já? Já jsem Omega. Poslední z posledních. On je dobře stavěný a živený. Navíc mi donesl zajíce.

Počkat. Donesl mi zajíce? Takže i on ke mně cítí něco víc? Pokud vlk uloví jinému vlkovi něco k snědku, něco, co je vyhrazeno jako jídlo pro určitého vlka a ne pro smečku, znamená to, že mu na něm záleží. Takže... Daitorovi na mě záleží?

Pohrávala jsem si s tou myšlenkou, že je pro mě Daitor něco víc. Že jsem pro něj já něco víc. A že mu na mě záleží.

Měla jsem z toho radost. Obrovskou radost nevídaných rozměrů. Opravdu by někomu záleželo na mě? A někomu, jako je Daitor?

Nikdy na mě nikomu nezáleželo. Tedy kromě rodičů, ale to je jiný případ. Nikdo mě nebral jinak než jako člena smečky. Ta představa, že bych pro někoho něco znamenala, mi rozproudila krev v žilách. Zvlášť, když ten ,někdo' byl Daitor.

Musím s ním dneska mluvit. Prostě musím. Vím, že Daitor je můj druh. Ale nevím, jestli to on cítí stejně. Myslí si, že já jsem jeho družka?

Navíc jsem chtěla vědět ještě dalších pár věcí. Jedna z hlavních otázek se týkala včerejšku. Měl z toho problém? Nebo vyvázl bez trestu? Jaký trest případně dostal?

Zastavila jsem se uprostřed tábora. Zvledla jsem hlavu k nebi. Sluneční vlk byl již na obloze a svými packami zahříval celý kraj.

Zadívala jsem se k noře naší Alfy. Aurora líně vylézala z nory. Protáhla se a zazívala. To už se z nor začali trousit i ostatní.

Takže klid a ticho je pryč. Zahlédla jsem Missile, jak se vrací z noční hlídky. Zalehla do doupěte hlídkařů a okamžitě usnula.

Jakmile byli všichni vzhůru, Alfa zaštěkala povel ke shromáždění. Sedli jsme si před ní.

„Přeji dobré ráno," začala. Z toho jsem poznala, že má dobrou náladu. „Dnes bychom měli mít štěstí v lovu. Včera lovci cítili blížící se stádo zubrů! Snad se lovcům podaří jednoho z nich ulovit. Dnes také půjde Daight na svou první hlídku. Bude jí mít společně s Fangem. Pak je vystřídají Saber a Missile. A Omego? Dneska přijď včas." Zněla pobaveně, takže jsem věděla, že si z toho nic moc nedělá.

Oznámila rozchod. Já jsem se okamžitě hrnula z tábora pryč a běžela jsem do lesa. Zpomalila jsem do kroku a rozhlížela se kolem sebe. Hledala jsem vhodné listí.

Tady je! Došla jsem k malé hromádce listí a strčila do ní čenich. Listí se rozletělo na všechny strany. Nabrala jsem do tlamy ty nejsušší, které jsem našla, a vydala se zpět do tábora.

Zmocnil se mě divný pocit. Zastavila jsem a pozorně naslouchala. Slyšela jsem zpívání ptáků a v dáli i troubení jelena. Koruny stromů šustily, když se v nich proháněl mírný větřík. Náhle se ozval štěkot. Poznala jsem v něm Snap. Aha, takže lovci jsou někte tady. Zatřepala jsem hlavou a ten divný pocit zmizel. Rozhodla jsem se neřešit to. Vydala jsem se znova do tábora.

Když jsem měla všechny nory hotové, rozhlédla jsem se po táboře. Beta byla na lovu s lovci, takže se budu muset...

„Altiro, pojď sem, prosím," zvolala Alfa ze své nory. Neodvážila jsem se nic říct ani hrát, že jsem neslyšela. Postavila jsem se na kraj doupěte. „Ano, Alfo?"

„Altiro, smím se tě zeptat, proč jsi ještě nikoho nevyzvala na souboj?" Zatvářila jsem se překvapeně. Myslela jsem si, že bude chtít mluvit o včerejšku. A ona se mě zeptá na tohle? Vlastně je to celkem dobrá otázka. Někoho bych určitě zvládla porazit, nejsem nejslabší.

„Já ani nevím," odpověděla jsem popravdě. „Pozice Omegy mi vyhovuje a necítím nějakou zvláštní potřebu k tomu, abych vyzvala nějakého člena na souboj. Na místě Omegy jsem spokojená."

Byla to pravda. Navíc, kdybych byla hlídkař nebo lovec, neměla bych tolik volného času, jako mám teď. To také znamená, že bych se... nemohla vídat s Daitorem. Alespoň ne tak často. Při té myšlence jsem se otřásla. Vážně to bude můj druh.

Alfa se na mě překvapeně dívala. Nakonec však přikývla. „Dobrá."

„A Alfo?" zeptala jsem se honem. „Povinnosti Omegy jsou splněné. Můžu jít mimo tábor?" Přepadl mě strašný strach z toho, že odpoví záporně. Ona se však usmála a svolila. Pak kývla hlavou a já jsem pochopila, že můžu jít.

Okamžitě jsem vycouvala z nory. Otočila jsem se a běžela do hor.

Těšila jsem se jako malé vlče. Byla jsem ráda, že uvidím toho zelenookého černého vlka, jenž mi tak změnil život. Že uvidím mého druha.

Bože lidi, vy jste úžasní! 13. srpna se Vlčí láska dostala na první místo v kategorii Obecná Fikce. Ani nevíte, jak jsem ráda! To je úžasné, moc vám děkuji!
DarowWolf ^^