Vlčí láska [✔️]

XXXI. Daitor

Myslel jsem, že Altiru zabiji. Samozřejmě, že bych to nikdy neudělal, ale... Proč, u všech Vlčích duchů, vyzvala Missile na souboj?! Mohla vyzvat mě! Nechal bych ji vyhrát. Sice by to možná byl podvod, jenomže...

Stálo mě veškeré úsilí nepřihrnout se k ní, nestrhnout ji za sebe a neochránit ji před Missile. Můj otec a Beta mě zpočátku drželi, pak svůj stisk uvolnili. Stejně bych je dokázal lehce přeprat.

Usnul jsem až když byla Měsíční vlčice za polovinou své cesty. Ačkoli je to možná překvapující, ráno jsem nebyl unavený. Na Altiru jsem se sice stále trochu zlobil, že tolik riskovala, ale jinak den probíhal stejně jako ty ostatní. 

Po lovu, při němž jsme ulovili losa, jsme s Altirou leželi před naším doupětem. Povídali jsme si o všem, co nás jenom napadlo. Zrovna mi vyprávěla o jejím prvním lovu, když se odněkud ozvalo vyděšené zavytí. Vzápětí se do tábora přiřítila Sheyla. „Clever! Velký kožich! Zaútočil na něj!" štěkala jako o překot. Téměř jí nešlo rozumět, ale já jsem dokonal pochopil, co chtěla říct. Na Clevera zaútočil Velký kožich. Vyskočil jsem. „Kde?"

„V lese," odpověděla okamžitě. „Byli jsme na hlídce. Nevšimli jsme si ho."

„Fangu a Aasane, jdeme! Vy ostatní zůstaňte v táboře," rozhodl jsem okamžitě. Být Třetím vlkem má své výhody. Obrátil jsem se na Altiru: „Zůstaň tady. Za chvíli se vrátíme." V její tváři se zračil nesouhlas. Nakonec přeci jen přikývla – co jiného také měla dělat? – a já jsem se znova podíval na Sheylu. „Veď nás!" 

Vlčice na nic nečekala a vyběhla pryč. Přidali se k nám i Alfa a Beta. Vlčice zůstaly v táboře. Ne, že bychom nevěřili, že by nám nepomohly, to ne. Šlo spíš o princip, v němž vlci mají chránit vlčice. 

Větřil jsem a snažil se zachytit Cleverův pach. Mám ho! pomyslel jsem si radostně. Zrychlil jsem. Probíhali jsme mezi stromy. Konečně jsme jej uviděli. Uhýbal před Velkým kožichem. Využíval své mrštnosti. 

Rozdělili jsme se. Shewel a Arrow Velký kožich oběhli. Aasan šel zleva, Fang zprava. Ve stejnou chvíli jsme zaútočili. Alfa a Beta Velkému kožichu vyskočili na záda. Zabořili mu drápy do kožichu a zakousli se mu do srsti na krku. Fang a Aasan zaútočili na zadní tlapy. Já jsem se s vrčením vrhl na hlavu Velkého kožichu. Máchl jsem tlapou. Zasáhl jsem jej drápy do čenichu, při čemž Velký kožich rozzuřeně zařval. 

Jakmile se Clever vzpamatoval z šoku, vrhl se na Velký kožich také. Zakousl se mu do boku, naproti místu, kde se zakousla Sheyla. Já jsem vletěl Velkému kožichu pod krk. Zespoda jsem se mu zakousl do hrdla. Trhal jsem a škubal, stejně jako ostatní. Velký kožich neměl žádnou šanci. Zhroutil se mrtvý k zemi. Listí a půda pod jeho tělem se zbarvila do rudé červeni. 

Zhluboka jsme oddechovali. „Jak se vám, u všech Vlčích duchů, podařilo narazit na Velký kožich?" dostal jsem ze sebe mezi nádechy.

„Já-já nevím," vykoktal Clever. „Procházeli jsme obvyklou trasou a najednou se jakoby odnikud vynořil."

„Musel sem přijít přes noc. Včera tady ještě nebyl, ani jeho pach," doplnila ho Sheyla.

Zavrtěl jsem hlavou. „No jo, ale co s ním teď? Nechat ho tu nemůžeme."

„Dotáhneme ho do tábora," řekl můj otec. „Brzy, velice brzy nastane Ledový vichr. Kořisti ubývá a tohle si nemůžeme nechat ujít."

Souhlasně jsme zabručeli, je to pravda. Naše smečka je navíc jedna z větších. Uživit dvanáct vlků za Ledového vichru není jen tak. 

„Jenže jak –" začal namítat Fang. Byl ovšem přerušen Arrowovým zavytím. Zanedlouho k nám přiběhla celá smečka.

Společnými silami se nám podařilo Velký kožich dotáhnout do tábora. Byl již večer a všichni byli vyčerpaní. Snědli jsme losa, Velký kožich jsme si nechali do zásoby. Zahnal jsem Altiru do nory a obtočil se kolem ní. Čistil jsem jí srst na krku. Ona měla zavřené oči a občas blaženě zafuněla. 

„Daitore?" prolomila ticho má družka. 

„Hm?" odpověděl jsem a dál ji čistil srst.

„Tak mě napadlo..." odmlčela se, zřejmě hledala slova. „No, přemýšlel jsi o vlčatech?"

Tak tohle jsem nečekal. Úplně mě to vyvedlo z míry. Nastalo ticho, zatímco jsem vedl svůj vnitřní boj. Mám ji říct pravdu nebo mám lhát? Nebyl jsem ještě rozhodnutý, když jsem jí odpovídal: „Ano, Altiro. Přemýšlel."

Neklidně se zavrtěla. „A...?" 

Přemýšlel jsem, co jí odpovědět. Rozhodl jsem se, že k ní budu nanejvýš upřímný. „Došel jsem k závěru, že bych je chtěl. Jednou. Ale teď ne, je to moc brzy." Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. „A ty?"

„Ano. Totéž. Děkuji, Daitore." Zavřela oči a ve chvilce byla tuhá. 

Přemýšlel jsem o jejích slovech, ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nic jsem z nich nedokázal vyčíst. Nakonec mi únavou klesla hlava a já se odebral do říše snů.