Vlčí láska [✔️]

XXXIV. Daitor

Zhluboka jsem se nadechl. Zahleděl jsem se do jejích hlubokých modrých očí, a spustil: „Altiro, já chci, abys byla šťastná. To je pro mě to hlavní. Jsem rád, že sis našla kamarádky, že se k tobě chovají slušně a přátelsky a ne jako k Omeze." Mluvil jsem klidným hlasem. Nechtěl jsem situaci mezi námi řešit vztekem a řvaním. „Jenže začínám mít pocit, že se mi vyhýbáš. Když se probudím, nejsi v noře. Když se vracím z lovu, povídáš si s ostatními. Teprve až večer si se mnou povídáš, ale vždy jen krátce. Děsí mě to, Altiro. Děje se něco? Udělal jsem něco špatně?"

Bílá vlčice otevřela tlamu, ale nic z ní nevyšlo. Zavřela ji. Polkla. „Daitore, tys nikdy neudělal nic špatně. Já jenom... já... Pomáhala jsem Storm získat Fanga. Já a Snap jsme jí pomáhaly, protože Storm máme rády. Navíc jsem si potřebovala něco promyslet. Daitore, moc se omlouvám, jestli si myslíš, že jsem tě zanedbávala. Mám tě pořád stejně ráda, pořád tě miluji stejně. Jenom... prosím..." Hlas jí selhal. Vypadala tak roztřeseně a zranitelně. Zabolelo mě z toho u srdce.

Jedním rychlým pohybem jsem byl u ní a tiskl její teplé tělo k sobě. Celá se třásla a z očí jí pomalu začaly stékat slané kapky. Zabořila svůj čenich do mé srsti. „Neopouštěj mě," špitla. „Prosím."

Sevřel jsem ji ještě silněji. „Nikdy, Altiro. Nikdy tě neopustím. Vždycky tu budu pro tebe. Slibuji." A svůj slib jsem také myslel vážně. Už jenom fakt, že si myslí, že bych byl schopen ji opustit, mě přiměl dokázat ji pravý opak. Dokázat ji pravdu. „Jsi má družka a já tvůj druh. Ať se  stane cokoli, překonáme to. Společně, Altiro."

Má slova jí, zdá se, uklidňovala. Třas ustával a dýchala pravidelně. Zvedla svůj čenich z mého promáčeného kožíšku. Podívala se na mě. V jejích očích se zračila naděje a bezmezná důvěra. 

„Miluji tě, Altiro," hlesl jsem.

„Tak jako já tebe," zašeptala, načež přitiskla svůj čenich na ten můj v dlouhém polibku.

U všech Vlčích duchů, jak úžasný to byl pocit! Znova, po tak dlouhé době, jsem ji políbil. Bylo to hlubší, intenzivnější, než kdy jindy. Pouto, jež nás spojovalo, bylo silnější. Vše bylo rázem krásnější. Barevnější. A věčné. 

Odtrhli jsme se od sebe. Dlouhou chvíli jsme hleděli jenom jeden na druhého. Olízl jsem jí čenich a musel jsem se usmívat. Lepší družku jsem si nemohl přát. 

„Půjdeme zpátky, co myslíš?" prolomil jsem ticho. V hlase mi zaznívala radost.

„Ano," přikývla Altira. Usmála se a vstala. Napodobil jsem ji a bok po boku jsme se vydali zpátky do tábora. Celou cestu mezi námi vládlo ticho. Ale ne tíživé, ba naopak. Klidné a vřelé. 

Vrátili jsme se právě v čas jídla. Kromě kance byla na hromadě i štika a zajíc. Nejspíš je ulovil Fang, když si potřeboval vybít vztek. Přistupovali jsme ke kořisti. Alfy i Bety snědli tolik, aby se nasytili, ale aby zbylo na celou smečku. Já jsem je napodobil. Jakožto Třetí vlk se mám přece také starat! 

Po mě přistoupila Storm. Hrdě si to nakráčela k hromadě kořisti, aniž by věnovala jediný pohled Fangovi, a snědla svůj podíl. Snap ji napodobila. Připadalo mi to zvláštní. 

Snap a Fang spolu byli v jedné smečce, a přesto Snap drží se Storm. Je zvláštní, jak se vlci mění pro přátelství či lásku. 

Fang si odfrkl a přistoupil ke kořisti. Maso netrhal, ale poklidně jedl. Jestli byl naštvaný, nedával to najevo. Vystřídali se všichni a nakonec přišla řada na Altiru. Dojedla zbytek zajíce. Matka všem popřála dobrou noc a my jsme se vydali do doupat. Koutkem oka jsem zahlédl Clevera mířícího na noční hlídku. 

Ulehli jsme s Altirou vedle sebe. Dívali jsme se ven z nory. Měsíční vlčice dnes byla nádherně vidět. 

„Jaký je tvůj nejoblíbenější Vlčí duch?" zeptal jsem se zvědavě.

„Nevím," odvětila po chvíli, „asi Měsíční vlčice. Vždy, když je na obloze, mám pocit, jako bych se jí mohla s čímkoli svěřit. A tvůj?"

Zabušil jsem ocasem do země. „Měsíční vlčice. Jejím královstvím je noc. Tu mám rád. Černočerná tma, v níž se rázem ztratím. A také říše snů. Můžu snít o životě, který tak moc chci. O životě jen a jen s tebou."

Otočila ke mně hlavu a olízla mi ucho. „Nemusíš o tom snít. Vždy budu s tebou." 

Její slova mi rezonovala celým tělem. Sny se stávají skutečností. „Já vím."

A tak jsme tam jen leželi a sledovali Měsíční vlčici, dokud se oběma nezavřeli oči a neodevzdali jsme se říši snů.