Vlčí láska [✔️]

IV. Altira ✔️

Seděla jsem u hranic smečky. Byla jsem ráda za ten klid, který se mi dostával. Najednou jsem ucítila náraz a ležela jsem na zemi. Zatemnilo se mi před očima a já nic neviděla.

Zaúpěla jsem a otevřela oči. Nejprve jsem se nemohla zorientovat, ale jakmile jsem zaostřila na neznámého vlka, vyskočila jsem na všechny čtyři.

Mlčeli jsme a prohlíželi si jeden druhého. Vlk byl očividně dobře stavěný a potrava mu nechyběla. Měl temně černý kožíšek, úplný opak mě. Podívala jsem se mu do očí. Měly nádhernou barvu. Nebyly zářivě zelené, ale takové světle zelené, jako usychající tráva. V kontrastu s jeho černým zbarvením působily úchvatně.

Co to plácám? Je to vetřelec! vynadala jsem si v duchu. Vzpamatovala jsem se a zavrčela. „Kdo jsi a co tu chceš?"

Odpověděl mi. Nejprve jsem byla dost překvapená, že je v naší blízkosti smečka. Neměli jsme o tom ani ponětí! A pak slíbil, že o nás nikomu neřekne. Nevěřila jsem mu, ale zkusit jsem to musela. A v neposlední řadě přišly jeho otázky. Odpověděla jsem na dvě, jinak na nic. Nesmím s ním mluvit! Nesmím! Ovšem když odešel, dolehl na mne zvláštní pocit. 

Ještě chvíli jsem tam seděla a přemýšlela. Proč jsem mu vůbec říkala, jak se jmenuji? Zavrčela jsem a prudce pohodila hlavou. Otočila jsem se a upalovala zpět. Těsně před táborem jsem zabrzdila. Zavětřila jsem. Daitorův pach sice nebyl tak silný, ale držel se na mě. Musím se ho zbavit! Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem. Nakonec jsem vzdala hledání vody. Místo toho jsem se vyválela v hlíně a listí. Je to klasický postup při zamaskování pachu, ať už svého nebo cizího.

Sluneční vlk se již sklonil k západu. Nervózně jsem se podívala na svůj kožíšek, před chvíli tak čistě bílý, jenž byl celý ušpiněný od hlíny. Začala jsem si olizovat tlapku. Proti své vůli jsem se otřepala, abych ze sebe dostala alespoň část prachu. 

Vkročila jsem do tábora a snažila se nedívat na ostatní. Nějakou chvíli se mi to dařilo, jenže pak přišel čas jídla. Všichni se sesedli do kruhu a já jsem odešla pro to, co dnes ulovili lovci. Já vlastně ani nevím, co ulovili! problesklo mi hlavou. Odpověď přišla chvilku na to. Z naší ‚spižírny", což je vyhrazené místo kousek od nor, jsem postupně přitáhla malého srnce a zajíce.

Zvláštní ovšem bylo, že Alfa ještě nezačala. Otočila se a hleděla na jistou noru, z níž postupně vylezla Beta, Tlapka a Bojovník. Všichni tři se přidali k nám. Obě vlčata kulila oči na celou tuhle scénu. Alfa štěkla. „Začneme."

Přistoupila k srncovi a zakousla se do nejlepšího masa. Když se dostatečně najedla, přistoupila Beta. Přemýšlela jsem, kdy přijdou na řadu vlčata. Když nešla po Betě, ani po otci či lovcích, dost jsem znervózněla. Jídla pomalu ale jistě ubývalo. To nechají vlčata hladovět? Pak mi to došlo. Vlčata už jsou dost velká, musí jíst stejně jako ostatní. Nebudou mít žádné výjimky, už ne. Brzy si jistě vyberou svá dospělá jména.

Hlídkaři dojedli. Vlčata se na sebe podívala. Sledovala je celá smečka. Kdo z nich bude jíst jako první? Tlapka vykročila, ale Bojovník na ní zavrčel. Otočila se, při čemž se jí zježila srst na zádech. Sice to byla vlčata, ale věděli, že smečka je smečka a vyšší postavení je lepší. „Nejprve já, pak ty," prskla malá vlčice na Bojovníka. Ten se nedal. „Tak to teda ne!" vyjekl. Skočil na Tlapku a povalil ji na zem. Chvíli se převalovali a chňapali po sobě. Nakonec jeden z nich držel ucho toho druhého v tlamě. „Já jdu první, ty až po mě, Tlapko," prohlásil vítězně Bojovník. Pustil sestřino ucho a kráčel ke kořisti. Nikdo nic nenamítal, všichni sledovali jejich malou roztržku. Mladý vlk dojedl srnce, po něm následovala Tlapka. Snědla polovinu zajíce, než znova odešla. Když se vracela na své místo, sedla si co nejdál od bratra. Vrhla na něj zlobný pohled.

Konečně přišla řada na mě. Zakousla jsem se do zajíce. Na poměry Omegy jsem toho měla víc než dost. Olízla jsem si tlamu. Alfa rozhlásil rozchod. Šourala jsem se k sobě do nory. Další výhoda Omegy – mám noru jen pro sebe. Stočila jsem se do klubíčka a hleděla ven z nory. Zahlédla jsem Sabera, jak vychází na noční hlídku. Nakonec jsem zavřela oči. Brzy jsem nevnímala, co se kolem mě děje, a naplno jsem se ponořila do říše snů.

Nacházela jsem se kdesi v lese. Hned mi došlo, že to nemůže být les na našem území. Přímo přede mnou bylo malé jezírko. Zvědavě jsem přišla blíž. Strčila jsem do vody tlapku a rozčeřila tak úplně klidnou hladinu. Voda byla příjemná. Ani teplá, ani studená. Zvláštní. Ponořila jsem do jezírka i druhou tlapku. Chystala jsem se vlézt do vody celá, když v tom se za mnou ozval hlas. „To bych na tvém místě nedělal."

Otočila jsem se a vyskočila z vody. Ne pro to, že by mě vylekal ten hlas, ale pro to, kdo to řekl. Dívala jsem se na vlka. Byl celý zářivě bílý, jen tlapku měl černou. Poznala jsem ho. „Co tu děláš?" pípla jsem. „A proč tam nemám lézt?"

„Co tu dělám? Sám nevím. Možná jsem jenom výplod tvé mysli," uchechtl se vlk. Výhružně jsem zavrčela. „Nelez tam, Záře. Jsi na cizím území." Ztuha jsem, když mě oslovil mým štěněčím jménem. 

„Neříkej mi tak," znova jsem zavrčela. „Já nevím, co tady dělám, ani jak jsem se sem dostala." Rozhodila jsem tlapkami.

„Varoval jsem tě," odvětil Zrádce. Ano, tak se jmenuje. Zrádce. 

Jak mě varoval? Co tím myslel? Zmateně jsem se na něj dívala, ale on se jednoduše otočil a odcházel pryč. Najednou jsem uslyšela vytí. Ozývalo se nebezpečně blízko mě. Snažila jsem se pohnout, ale nemohla jsem. Už jsem pochopila.

Kolem mě se v kruhu objevili vlci. Bylo jich mnoho, víc než dost. Všichni na mě hleděli a zuřivě cenili tesáky. A já jsem nemohla nic dělat, když se na mě vrhli a zaťali mi drápy do těla.

S vyjeknutím jsem se probudila. Co to bylo za sen? Bylo mi jasné, co to bylo. Nebyla to vzpomínka. Ale jasně mi to připomnělo jeho zradu. Když nás zradil, zvolil si podle toho jméno – Zrádce. Ten sen neznázorňoval, jak se to stalo. Byl to jenom sen. Nic víc. Vykoukla jsem z nory. Pořád byla tma. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze zbavit se myšlenek. Znova jsem zavřela oči a vyčerpáním jsem usnula. Tentokrát se mi naštěstí nic nezdálo.