Vlčí láska [✔️]

XVII. Daitor

Leželi jsme před norou a já jsem Altiře čistil kožíšek. Měl jsem hodně námětů k přemýšlení, ale nechtěl jsem se jimi zabývat. Hlavní bylo, že Altira je v bezpečí a u mě.

Má družka slastně mhouřila oči. Spokojeně jsem zabušil ocasem do země. Její kožíšek byl čistý, tak jsem jí olizoval ucho.

Bylo to zvláštní. Vědomí, že má družka leží před naší norou.

Po nějaké době jsem ji přestal lízat. Přitiskl jsem se k ní blíž a sledoval jsem okolí. Bylo zde mnoho vlků, které stále neznám. To mě znervózňovalo. Co když nějaký z nich udělá něco Altiře?

Zaslechl jsem blížící se kroky. Otočil jsem hlavu a spatřil Aasana, jak jde k nám. Zastavil se pár kroků před námi. „Ahoj Daitore," usmál se na mě. Obrátil se na Altiru. „Já jsem Aasan. Ty jsi Altira, viď?"

„Ano, jsem," odpověděla Altira. „Těší mě, Aasane."

„Nápodobně," zasmál se vlk. „Nikdy bych nevěřil, že si Daitor najde družku. Máš se na co těšit. Neposlouchá příkazy – to už ovšem víš sama – a tohle všechno," ukázal na Altiru a na naší noru, „je mu cizí."

Altira se zašklebila. „Děkuji za varování. Myslím, že to nějak zvládnu." Oba se rozesmáli, ale mě to smíchu nebylo. Proč na ní vůbec mluví? Proč jí tohle vůbec říká?

„Ty Altiro, kolik ti vůbec je?" zeptal se po chvíli Aasan.

„Dva roky," řekla zamyšleně. „A tobě?" Proč se jí ptá na věk? A proč se ona ptá jeho?

„O rok více," zavrtěl ocasem. Zazubil se na Altiru. „Byla jsi vůbec někdy na hlídce?" Co je to za drzou otázku?!

„Abych řekla pravdu, nebyla," přiznala se Altira. Jedna část mé mysli přemýšlela nad tím, proč asi. Ta druhá se zabývala něčím momentálně důležitějším.

„Zkusím se za tebe někdy přimluvit. Jsem První hlídkař, třeba se mi podaří dostat tě na hlídku," navrhl Aasan. Cože? To v žádném případě!

Zhluboka jsem zavrčel. Aasan se na mě podíval. Když viděl, jak se tvářím, poněkud znervózněl. „Ehm... tak já už půjdu. Povídalo se mi s tebou dobře. Zatím se měj," vyhrkl. Otočil se dřív, než Altira stačila odpovědět. Běžel k doupěti hlídkařů.

„Nikam s ním nepůjdeš!" zavrčel jsem okamžitě. Altira si povzdechla. „Daitore, znám ho chviličku. Navíc je to jenom hlídka."

„Nikam s ním nepůjdeš! S ním ani nikým jiným. A vůbec, proč se s ním bavíš?" zavrtěl jsem hlavou. Proč?

„Daitore, on začal," řekla Altira klidně. „Můžu se s ním bavit, je to přece člen smečky."

„Ale ty ses s ním bavila moc dlouho. Byl moc blízko a neustále se na tebe díval," sykl jsem. Altira jen zavrtěla hlavou. „Ty mě nemáš ráda?" zakňoural jsem po chvíli.

„Co? Ne! Mám tě ráda, Daitore. Jsi můj druh!" vyštěkla okamžitě.

„Tak proč jsi se na něj dívala tak dlouho? Nelíbím se ti?" Žárlivost a závist u druhů prostě nemá meze.

„Daitore, ty jsi nejkrásnější a nejlepší vlk, jakého jsem kdy potkala." Jak může být tak klidná?

„Mám mít jinou barvu kožichu? Co mám udělat? Mám se chovat jinak, abys mě měla ráda?" zaskučel jsem.

„Daitore, ty jsi dokonalý a mám tě ráda takového, jaký jsi!" Altira se ke mně přitiskla.

„Ale tobě se líbí Aasan. Že ano? Já tě mu nechci dát! Chci, abys byla má družka. Ale zároveň chci, abys byla šťastná." Nepřeháněl jsem. Aasana jsem znal dlouho a vím, že po družce párkrát zatoužil. Proto jsem ho bral jako někoho, kdo může ohrozit mou pozici.