Vlčí láska [✔️]

XXXIX. Altira

Probudila jsem se s pocitem očištění. Jakási neviditelná tíha, kterou jsem si předtím neuvědomovala, teď zmizela, když Daitor věděl, že čekám jeho vlčata. Věděl, že jsem březí, a neopustil mě. Chápal, proč jsem mu to tajila, a zůstal se mnou. 

Lepšího druha jsem si nemohla přát. Lepšího druha by si nikdo nemohl přát. 

Sledovala jsem spícího černého vlka. Poklidně oddechoval, jen sem tam mu zacukala tlapka. Nějakým zázrakem se mi podařilo vyklouznout z jeho objetí a dostat se ven z nory. 

Usadila jsem se před naším doupětem a začala si čistit tlapku. Přitom jsem sledovala tábor. Už svítalo a obloha se barvila do oranžova. Pohledem jsem zalétla k doupěti lovců. Jaképak to pro Storm musí být, ležet s Fangem v jednom pelechu? 

Jako na zavolanou se z nory vynořila Storm. Šedočerná vlčice se protáhla a potichu zívla. Otevřela tlamu tak, že jí šly vidět špičáky. Jakmile mě zaregistrovala, sklapla tlamu. Potichu jsem se zasmála a vydala se jí naproti. Vlčice mě napodobila a střetly jsme se v polovině cesty. 

„Ahoj, Storm," zavrtěla jsem ocasem. Storm mi oplatila pozdrav. „Tak co Fang?"

Storm sklopila pohled a přešlápla. Mrskla ocasem ze strany na stranu a já jsem poznala, že se něco děje. „No?" pobídla jsem ji. Zase se pohádali? 

„Ehm... tak nějak jsme se usmířili," dostala ze sebe po chvilce. Úplně mi to vyrazilo dech. Radostně jsem vyštěkla. Tak přece jen! Začala jsem poskakovat na místě, ale ona po mě štěkla a já přestala. 

„A co ta vaše hádka?" 

„No, dospěli jsme k názor, že jsme to oba přehnali," přiznala, „a že to bylo také naprosto zbytečné. A taky myslím, že si vzal na srdce něco z toho, co mu říkal Daitor, i když mi neřekl, co to bylo." Tázavě se na mě podívala.

Jenže já jsem odmítavě zavrtěla hlavou. „Mě to také neřekl a já myslím, že ani neřekne." 

„To máš pravdu. Neřeknu." Otočila jsem hlavu a uviděla stát Daitora u naší nory. Propaloval mě pohledem. „Storm, můžu si s Altirou promluvit?"

Vlčice se na mě zmateně podívala a já jí pohled opětovala. Pak pokrčila rameny a odešla k doupěti lovců. Opatrně jsem přišla za černým vlkem: „Děje se něco?"

„Probudil jsem se a tys nebyla v noře. Uvědomuješ si, že teď, když..." ztišil hlas na šepot, „když teď budeme mít vlčata, poněkud mě znervózňuje, když nevím, kde jsi?" 

Přitulila jsem se k němu. „Nemusíš se o mě bát, vždyť v táboře a na území smečky jsem v bezpečí." Trochu sebou trhl, tak jsem dodala: „Navíc, kam jinam bych chodila?"

„To ano, ale... ačkoli chápu, že o své březosti ještě nikomu nechceš říkat, byl bych rád, kdyby to alespoň někdo věděl. Pro všechny případy, kdybych nebyl nablízku." Při svých slovech se Daitor celý napjal. 

Zahrabala jsem tlapkou do sněhu a povzdychla si. „Dobře. Řeknu o tom Storm. Ale teď už pojď, ať nezmeškáme shromáždění." Vstala jsem a vydala se doprostřed tábora, následovaná svým druhem. 

Spring vytím svolala smečku. Jak již bylo včera řečeno, nesmíme se nechat mrtvým Ramirathem a možnou cizí smečkou ovlivnit. Proto na lov dneska šly Alfa a Beta vlčice, přičemž jejich druhové zůstali v táboře. 

Oddělila jsem se od lovců a šla k Aasanovi. První hlídku jsme zase měly já a Missile, po nás šli Clever a Aasan, poté Missile a Sheyla. První noční hlídku měl Clever a druhou Aasan. Nemeškaly jsme a vyrazily.

Pečlivě jsme značily území a větřily, ale ani Missile ani já jsme necítily nic cizího či nebezpečného. Prohodily jsme pouze pár slov. V jednu chvíli mě do čenichu udeřil pach lovců. Byli blízko, dokonce jsem slyšela někoho štěknout, takže jsme trochu pozměnily trasu, abychom jim nebránily. Avšak žádní nepřátelé.

Dokončily jsme okruh a dostaly se zpátky do tábora. Aasan si vyslechl hlášení a pokračoval s Cleverem místo nás. 

O pár chvil později se do tábora vrátili lovci a znova nesli dva soby – tentokrát nejspíš matku s mládětem, protože jeden byl menší, než ten druhý. Složili kořist a já jsem radostně přihlížela, jak Storm olizuje Fangovi ucho. Opustila jsem své místo před norou a šla k nim. „Neruším?"

Fang zavrtěl hlavou. „Ne, nerušíš. Děje se něco?"

„Vlastně ano, děje. Na chvíli ti ukradnu Storm, jestli ti to nebude vadit." V mém hlase zaznívala naléhavost. Vlčice neodporovala, místo toho se mnou kráčela ke kraji tábora. Jakmile jsme byly z dohledu a doslechu, zastavila jsem.

Podívala jsem se jí do očí. „Storm, musím ti něco říct. Víš... já..." přemýšlela jsem, jak to říct. Nakonec to ze mě prostě vypadlo: „Já jsem březí."

Otevřela tlamu, vykulila oči a na místě strnula. „Cože jsi?"

„Slyšela jsi správně," přitakala jsem. „Budeme mít s Daitorem vlčata."

„No to je... U všech Vlčích duchů, to je paráda!" Vesele se na mě podívala. „A ví o tom Daitor?"

„Ví. Ví to jenom on a ty, a byla bych ráda, kdyby to tak ještě nějakou dobu zůstalo." Prosebně jsem se na ni zadívala.

„Nemusíš se bát, nechám si to pro sebe," ujistila mě. „Jak dlouho?"

„Dvacet jedna dní," odpověděla jsem zamyšleně. 

Storm znova vykulila oči. „Ale dlouho to neutajíš, brzy to půjde vidět," podotkla.

„Já vím," přisvědčila jsem. Ještě chvíli jsme se spolu bavily o mé březosti. Storm byla moc ráda, že jsem jí to řekla jako druhé. Pak už jsme se vrátily do tábora. 

Zatímco jsem se přitiskla k Daitorovi, sledovala jsem Storm a Fanga, jak se spolu baví. „Co jste řešily?" zeptal se černý vlk ostražitě.

„Řekla jsem jí pravdu," usmála jsem se. Můj druh střihl uchem a přikývl. Přiblížil svůj čenich k tomu mému a když se spojily, oddala jsem se pocitu štěstí a radosti.

Omlouvám se za kratší kapitolu, nemám teď moc času. A zároveň, jak to již může být jasné, se čím dál tím víc blížíme ke konci knihy. Zbývá už jen několik kapitol! (Tipuji, že jich bude tak deset, ne-li méně.)  
DarowWolf ^^