Vlčí láska [✔️]

XXXII. Altira

Neklidně jsem se převalila. Byla mi zima a snažila jsem se natisknout co nejblíže k Daitorovi. Když ani to nepomohlo, otevřela jsem oči. První, co jsem viděla, byla nezvykle bílá barva vycházející zvenku. Odstrčila jsem se od černého vlka, překulila se a líně vstala. Protáhla jsem se a zívla. Konečně jsem se rozkoukala a vyrazila z nory.

Sněhová pokrývka pod mými tlapkami potichu křupala. Chlad se mi okamžitě zakousl do kožichu a já se zachvěla. Sněhu nebylo málo, přestože napadal přes noc. Zvedla jsem hlavu a pohledem přelétla po táboře. Teprve svítalo, Sluneční vlk vykukoval za horami a natahoval se svými dlouhými tlapkami po zdejším kraji.

Zachytila jsem pohyb a mé oči okamžitě střelily daným směrem. Zavrtěla jsem ocasem, když se z doupěte lovců vynořila Storm. Šedočerná vlčice zívla a pomalu vyrazila po táboře. Šla jsem jí naproti. Špicovala jsem uši, jestli neuslyším něco nebo někoho. 

„Dobré ráno," usmála jsem se na ni. 

„Dobré," oplatila mi pozdrav. „Nečekané překvapení, co?" Hrábla tlapkou do sněhu.

„To ano," souhlasila jsem, „ale je to milé překvapení." Odmlčela jsem se. „Máš ráda sníh?"

Zavrtěla hlavou. „Ani ne. Znamená to, že je moc zima. Navíc je všechno tam bílé... Před Ledovým vichrem dávám přednost třeba Jasnému světlu nebo Novolistí. Mám radši barvy," zasmála se. „Ale neznamená to, že Ledový vichr nebo sníh nenávidím."

Zasmála jsem se společně s ní. Máchla jsem hlavou a obě jsme se jako na povel rozešly. Šly jsme po obvodu tábora a v jemném sněhu za sebou zanechávaly otisky tlap. 

Povídaly jsme si snad o všem. O ročních obdobích, o barvách nebo třeba o oblíbené kořisti. 

„Chtěla bys mít vlčata?" vypálila najednou. Na chvilku jsem se zastavila, ale hned jsem ji dohnala. „No... já..." usilovně jsem přemýšlela. „Ještě jsem nad tím neuvažovala," dostala jsem ze sebe první lež, která mě napadlo. Nelíbilo se mi, že jí lžu, ale o tomhle jsem se zatím nechtěla bavit s nikým. Daitorova včerejší odpověď mě kdesi hluboko také trochu ranila.

„Aha, chápu." Storm nevycítila žádnou lež. „Víš, vždycky mě zajímalo, jaké to je, mít druha. Chtěla bych vlčata, moc. A tak, když se naše smečky spojily, doufala jsem. Zpočátku nic, jenže pak..." Prudce potřásla hlavou, nejspíš aby se zbavila myšlenek. „To je jedno, zapomeň na to."

„Počkej, počkej!" namítla jsem. Vzbudila mou zvědavost. „Hádám správně, že ti někdo padl do oka?" 

„Ehm..." překřížila přední tlapky. „No... možná?"

Ha! Radostně jsem zavrtěla ocasem. „A kdo je ten šťastlivec?" Předpokládala jsem, že to bude někdo z mé bývalé smečky. Přeci jen, kdyby to byl někdo z její, neříkala by tohle. Přemýšlela jsem, kdo z našich vlků zůstal. Než stačila říct jediné slovo, došlo mi to. „U všech Vlčích duchů!" vypískla jsem.

„Pssst!" Snažila se mě zklidnit, ale marně. Ostražitě se rozhlížela kolem, jestli nás někdo neslyšel, ale my jsme stály dost daleko od nor.

„Takže Fang?" zazubila jsem se. 

Chvíli přemýšlela, zřejmě zvažovala, jestli má cenu zapírat. „Ano," rezignovaně si povzdechla. Dřív, než jsme stihla znova vypísknout, ke mně přiskočila a tlapkami mi zavřela tlamu. „Ale nevím, jak to cítí on, Altiro. Nevšimla jsem si, že by měl o někoho zájem."

Zatímco jsem se snažila vyprosit, vrtěla jsem hlavou. „To si nemyslím," řekla jsem, když se mi podařilo vysvobodit se. „Fang nedává najevo své city. Ne proto, že by si myslel, že bude před ostatními působit jako slaboch, ale pro to, že se bojí, že nebudou opětovány."

S každým slovem jsem čím dál tím víc získávala její pozornost. Pokračovala jsem dál: „Je to dobrý bojovník a ochranář. Je také celkem chytrý."

Storm chvíli mlčela. „Kolik mu je?" Podívala jsem se jí do očí. Zvláštní, že na tuhle otázku nezná odpověď. Možná se bála. „Kolik je tobě?" opáčila jsem.

„Skoro čtyři," odpověděla.

„On má pět let." Nedalo mi to a nakonec zvítězila má zvědavost: „Neptala ses ho na to?"

„Ptala," přikývla. „Jen... no, cítila jsem potřebu se ujistit." Zamyšleně jsem kývla, dávalo by to rozum.

„Myslíš, že u něj mám šanci?" špitla. 

„Máš. Jen se toho neboj, ano?" pokusila jsem se ji povzbudit. Fang byl dobrý vlk a Storm mi pro něj přišla jako dobrá vlčice.

O kus za námi se ozvalo zamručení. Otočila jsem hlavu a naskytl se mi pohled na mého druha. Zářivě jsem se usmála. „Co jste to tady probíraly?" zeptal se, jakmile přišel blíž. V jeho hlase jsem poznala zvědavost.

„To je tajemství," zazubila jsem se. Daitor na mě jenom koukal, jenže to už jsme se obě dvě svíjely smíchy. Storm se omluvila a za doprovodu pochichtávání odběhla. Zelenooký vlk zmateně těkal pohledem mezi námi.

„Tak pojď. Bude shromáždění!" vyjekla jsem,aby se nestačil zeptat. Rozběhla jsem se ke kameni, kde už byli seřazení ostatní. Daitor mě následoval, cítila jsem jeho upřený pohled. Alfa rozdal povinnosti a popřál lovcům úspěšný lov. Sešel z kamene a mluvil o něčem s Betami a svou družkou. Daitor se na mě otočil, jenže já jsem už byla na půli cesty k lesu. Několikrát zvolal mé jméno, ale já jsem se jenom smála. Pak jsem jim zmizela z dohledu.

V lese bylo krásně ticho. Kličkovala jsem mezi stromy a užívala si volnosti. Jakoby odnikud se přede mnou zjevila větev. Vykulila jsem oči a tak tak se odrazila. Zadní tlapa se mi zasekla o dřevo a já se zhroutila do hromady sněhu. 

Místo toho, abych se zvedla, jsem se v něm začala válet. Přetočila jsem se na břicho a nabrala kousek sněhu do tlamy. Snažila jsem se polknout dřív, než se rozpustí. Kožich jsem měla celý promočený, ale nebyla mi zima. 

Nějakou dobu jsem si takhle hrála, než jsem usoudila, že je čas dát se do práce. Vstala jsem a oklepala se. S čenichem u země jsem vyrazila dále do lesa. Sníh napadal teprve přes noc, což znamenalo, že se mi ještě podaří najít nějaké vhodné listy. Rozrývala jsem sněhovou pokrývku. Ale celkově jsem si více hrála, namísto abych dělala svou práci.

Další kapitola bude nejspíš z pohledu Altiry, takže se předem omlouvám těm, které baví více Daitorův pohled ^^