Vlčí láska [✔️]

XLIII. Altira

Probudil mě smích. Tenký, pisklavý smích.

Zvědavě jsem zvedla hlavu a lehce se zvedla. Až moc lehce. Shlédla jsem na své břicho... ale žádné tam nebylo.

Přesněji řečeno mi chyběla vlčata. Vylekaně jsem vypískla. Necítit jejich váhu po tolika týdnech nošení bylo překvapivě nezvyklé, i když tohle byl sen.

Smích se ozval zase. Ale neznělo to jako smích dospělého vlka, nýbrž smích vlčat.

Vylekanost okamžitě potlačila zvědavost. Vylétla jsem z nory a rozhlížela se okolo sebe.

Nemusela jsem hledat dlouho. Sníh už celý roztál a nastalo Novolistí. Uprostřed tábora seděl černý vlk. Kolem něj poskakovalo pět malých, chlupatých tvorečků.

„Hej! Černá, pozor na Chlupáče. Bojovný, netahej Šipku za ucho. Ochránče, je skvělé, že bráníš sestry, ale nemusíš Bojovnému vytahat všechny chlupy z ocasu!" Daitor se pořád otáčel, jak se snažil uhlídat všechna vlčata.

„Počkejte! No tak, uklidněte se," rozesmál se. Jenže vlčata neposlouchala. „Budu vyprávět příběh!"

A rázem bylo po problémech. Vlčata se přestala prát a uvelebila se naproti jejich otcovi. Nedočkavě na něj hleděla.

Konečně jsem měla možnost si je prohlédnout. Největší vlček byl hnědobílý. Okamžitě jsem si vzpomněla na Spring. Zřejmě zdědil barvu srsti po ní. Instinktivně jsem přiřadila jméno. Bojovný.

Vedle něj seděla černá vlčice. Jenom špičku ucha měla bílou. Černá.

Další byl bílý vlček s černými pruhy po boku. Vypadal zvláštně, zejména díky svému huňatému kožichu. Chlupáč.

Druhá vlčice celou neklidně poposedávala a přešlapovala. Občas energeticky vyskočila nebo zajásala, když se v příběhu stalo něco zajímavého. Šipka. To k ní sedělo. Na ocasu a hlavě byla černá, na hrudi a tlapkách bílá. Zbytek těla pokrýval hnědý kožich.

Poslední vlček, Ochránce, byl zajímavě šedobílý. Jeho uši a tlapky byly černé.

Daitor ustal ve vyprávění a podíval se na mě. Oči mu zářily štěstím. Vyštěkl mé jméno a sen se rozplynul.

„Altiro." Někdo do mě jemně strčil čenichem. „Alti."

Otevřela jsem oči a skrz světlo, které zvenčí proudilo do nory zamžourala na černého vlka. „Dobré ráno," zamumlala jsem. Postavila jsem se na tlapky a zazívala.

„Dobré," olízl mi ucho. „Pojď, smečka už je shromážděná."

„Já zaspala vytí?" zeptala jsem se zmateně a klidně se vydala z nory.

„Ano. Ani to s tebou nehnulo. Zdálo se ti něco pěkného?" Vyšel z nory za mnou.

„Zdálo se mi o našich vlčatech," odvětila jsem.

Zarazil se uprostřed kroku s tlapkou zvednutou ve vzduchu. Potichu, krátce jsem se zasmála a usedla po boku Storm.

Daitor zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, a vyskočil za svými rodiči, Sharow a Arrowem na Poradní kámen.

„Včera k nám dorazil posel cizí smečky," započal shromáždění Shewel. „Žádají, abychom se vzdali. Za šest dní si přijdou pro odpověď."

„Ale my se nevzdáme!" zavyla Missile.

„Nevzdáme. Všichni vědí o Daitorových snech?"

Odpovědí bylo jen přikývnutí.