Vlčí láska [✔️]

XXXVII. Altira

Zděšeně jsem hleděla na mrtvé tělo vlka. Všude po těle měl kousance a známky po škrábání byly jasně patrné. Ten, kdo to udělal, byl nelítostný. 

Udělalo se mi nevolno. Odskočila jsem od Ramirathovy mrtvoly. Začala jsem se dávit. Vyvrhla jsem obsah svého žaludku, byť jsem jej měla téměř prázdný. Štěstí bylo, že jsme ještě nejedli. 

Daitor jakoby se probral z transu, v němž hleděl na tělo svého soka. Prudce se obrátil a přispěchal ke mně.

„To je dobrý," zamumlala jsem, zatímco mě Daitor podpíral. Uslyšela jsem kroky a štěkot. Smečka přichází. Zřejmě slyšeli mé vytí, které jsem si popravdě ani neuvědomovala. Bylo to instinktivní. 

Byli blízko, dokázala jsem rozeznat jednotlivé hlasy i slova. Zvedla jsem pohled od země a uviděla mezi stromy zákmity srstí. Vzápětí se všichni objevili jen kousek od nás a zděšeně zírali na ten výjev. Ozvalo se sborové zalapání po dechu. 

Přejela jsem smečku pohledem. Byli tu skoro všichni, kromě Missile a Clevera, kteří byli na hlídce, a samozřejmě Alfa a Beta vlčic. Potlačila jsem nutkání skrčit se do klubíčka a zavrčet.

„Co to...?" vydechl Alfa, neschopen sestavit větu.

„Už jsme ho takhle našli," zavrčel Daitor zlobně. I přes nesouhlas v jeho očích jsem se o něj přestala opírat. Přesunul se tak, aby stál přede mnou, připravený mě bránit.

„Ale jak to?" nechápal Beta. 

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevíme."

„Ani hlídkaři nic neviděli," doplnil mě Aasan. „A vlastně ani necítili." Přistoupil blíž, chtěl si Ramirathovo tělo očichat. Zhnuseně nakrčil čenich. 

„Ramirath je mrtvý jen chvilku, o tom není pochyb," přitakal Fang, jenž také očichával jeho tělo. „Ale ten, kdo ho zabil, skryl svůj pach."

Dopředu se protlačila Sheyla. „Každopádně víme, že Ramirath byl za hranicemi, když jej zabili. Od chvíle, kdy byl vyhnán, se zde neobjevil."

Chvíli bylo ticho. „Takže to nemohl být nikdo z nás," ozvalo se. 

„Fangu!" vyštěkla Storm.

„Co je?" nechápal vlk. 

Přerušilo je hluboké zavrčení vycházející z Daitorova hrudníku. „Tak dost!" Oba dva utichli a sklopili hlavy. „Pohřbíme ho." 

Upřelo se na něj hned několik překvapených pohledů. „Nesnáším ho pořád. Ale ani tak si nezaslouží, aby tady jeho tělo jen tak leželo. Odevzdáme ho Zeměvlčici." Na nikoho nečekal a začal hrabat. Bez váhání jsem se k němu přidala, následována Storm, Alfou, Betou a ostatními.

Brzičko jsme měli vyhrabanou velkou jámu. Opatrně jsme do ní přesunuli Ramirathovo tělo, snažíc se nevnímat ten puch. Nahrnuli jsme na něj hlínu a zvedli hlavy. Zavyli jsme Vlčím duchům, aby jej doprovodili na jeho poslední cestě. 

Utichli jsme a sklopili hlavy. „Půjdeme do tábora," zavelel Shewel. „A tam promyslíme, co dál."

Všichni bez váhání přikývli a pomalu jsme se vydali do tábora. Držela jsem se úplně na konci skupinky, společně s Daitorem. 

„Tebe napadlo, že by ho zabil někdo z nás?" špitla jsem potichu.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Kdyby se vrátil, pak bych ho zabil já. Ale aby se někdo ze smečky vydal za hranice?"

Přikývla jsem. Mě to nenapadlo ani na moment. Byla jsem docela překvapená, když to Fang řekl nahlas. „Jsi rád, že je mrtvý?"

S odpovědí si dal na čas, přemýšlel. „Já vlastně ani nevím. Jsem rád, že už ti nic nemůže udělat. Na druhou stranu jsem naštvaný na toho, kdo to udělal. Měl jsem to udělat já," zamumlal.