Vlčí láska [✔️]

XXXIII. Daitor & Altira

ALTIRA

Dny ubíhaly jako voda. Sníh několikrát roztál, ale vzápětí hned napadal. Vždy ho bylo více, než před tím. Začala jsem se bavit více i s ostatními, ne jenom s Daitorem. Můj druh z toho nebyl zprvu nadšený, avšak po pár dnech si zvykl a nechával mě o samotě s ostatními. Sám se také začal bavit i s jinými členy smečky. Když jsem se bavila s vlčicemi, bylo vše v pořádku. Ovšem, když jsem mluvila s vlky, okamžitě se naházel pouze pár vlčích délek ode mne. I to se postupně změnilo jen v upřený pohled. 

Kořisti výrazně ubylo, ale nikdy se nestalo, že by na mě nezbyl alespoň kousek masa. Chycenou zvěř jsme stáhli z kůže, kterou jsme následně použili jako podestýlku do nor. Spalo se tak lépe a hlavně nám bylo tepleji. 

Všimla jsem si jistých změn Daitorova chování. Občas se zamyšleně díval na oblohu, jindy vypadal unaveně a nevyspale. Většinou se však choval normálně. 

Od prvního sněhu již uplynulo šest cest Slunečního vlka. A také šest cest od začátku Ledového vichru. A já jsem přemýšlela, kdy nastane ten den. Den, kdy se postavím svému strachu. 

DAITOR

Tlapky mi dopadaly na zamrzlou půdu. Běžel jsem. Kam? To jsem nevěděl. Probíhal jsem horami, které mi byly naprosto neznámé. Společně se mnou běželi tři další vlci. Dva z nich jsem znal – krémově zbarveného vlka a hnědou vlčici. 

Třetí byl vlk. Byl starší než odrostlá vlčata, troufl bych si říct, že měl blízko k tomu, aby si jeho duši vzali Vlčí duchové a jeho tělo Zeměvlčice. Utíkal trochu pomaleji, takže jsem si jej mohl dokonale prohlédnout. Měl zvláštně zbarvený kožich, jako by do červena, ale ne úplně. Možná jako listí spadané během Žlutolistí. Načervenalá barva se mísila s hnědou a bílou. Měl žluté oči a byl průměrně vzrostlý. 

Otočil jsem jsem hlavu doprava a pozorně se zahleděl na odrostlá vlčata. Byli starší, něž když se mi o nich zdálo poprvé, a také robustnější. Vlk měl zelené oči a vlčice šedé. 

Znova jsem se podíval dopředu. Zpomalili jsme do klusu a pak už jen do kroku. Před námi se nacházela mýtina s několika norami. Zřejmě nedávno založený tábor. 

„Tak už jste tady," ozvalo se za námi. Prudce jsem se otočil. 

Zase to byl ten vlk. Zvláštní však bylo, že jsem ho nikdy neviděl. Jeho obraz se mi vždy rozplýval před očima a nedalo se na něj nějak zaměřit. Vůbec na nic. S každým okamžikem jako by se zmenšoval nebo zvětšoval či měnil barvu kožichu. Jediné, co jsem z něj měl, byl jeho hlas. Ten jsem slyšel dokonale. Působil na mě známým dojmem, ale já věděl, že jsem toho vlka v životě neviděl. 

Od prvního snu s ním jsem jich měl několik. Buď lovil, hlídal nebo přemítal. Vždy byl sám, až doteď. Znervózňovalo mě to, protože jsem nevěděl, co to má u všech Vlčích duchů znamenat. 

„Ano," odvětil klidně starý vlk, jakmile se otočil. „Rozhodl jsem se. Přidám se k vám."

Tajemný zněl potěšeně: „Moudré rozhodnutí. Doufám, že i ostatní se rozhodnou stejně rozumně."

Vlci zaštěkali na souhlas. Jenže já jsem musel přemýšlet o jeho slovech.

Kdo ostatní? 

S trhnutím jsem se probudil do dalšího bílého dne. Místo vedle mě bylo prázdné. Potichu jsem zavrčel. Nelíbilo se mi to. Připadalo mi, že se mi Altira vyhýbá. Poslední dobou se bavila více s ostatními. Ano, byl jsem rád, že má kamarádky, ale cítil jsem se odstrčený. To se samozřejmě neobešlo bez reakce.