Vlčí láska [✔️]

XIII. Daitor

Po nezáživném lovu losa jsem se vydal pryč z tábora. Ještě jsem měl čas, a tak jsem chtěl Altiře něco donést. Mé družce. Při té myšlence jsem se zatřásl blahem. Kéž už bych byl s ní!

Vběhl jsem do lesa. Zastavil jsem se u potoka, abych se napil. Něco na hladině však upoutalo mou pozornost. Kluzký mokrý kožich, dlouhé vousky. Říční zajíc! To bude parádní dárek! Musím ho chytit.

Přikrčil jsem se a plížil se blíž, samozřejmě po břehu. Říční zajíc vylezl z vody a mířil si to ke své noře. Tohle je má šance! Byl jsem dostatečně blízko. Napnul jsem všechny svaly v tlapkách a vyskočil. Dopadl jsem na říčního zajíce. Jeho srst byla kluzká, takže by mi proklouzl mezi tlapkami, kdybych se mu nezakousl do krku. Chvilku sebou zmítal, ale pak jeho tělo ochablo. Říční zajíc není moc velký, ale jeho maso je opravdu výborné. Spokojeně jsem se usmál. 

Něco mi k tomu chybělo. Zamračil jsem se. Vzal jsem říčního zajíce do tlamy a rozběhl se k lesu. Dorazil jsem na jednu nádherně voňavou louku. Rostlo zde mnoho květin. Přiběhl jsem k jedné zářivě rudé. Chtěl jsem jí utrhnout, ale poranil jsem se o trny. Zakňučel jsem. Nakonec se mi přeci jen podařilo vzít květinu do tlamy, aniž bych se poranil.

Nesl jsem říčního zajíce i květinu a klusal k horám. Náhle jsem ucítil takový zvláštní pocit. Něco se dělo. Bylo to jako varovné vytí, které mi znělo v hlavě a slyšel jsem ho pouze já. 

Tak počkat! Neměl otec stejný pocit, když byla má matka v nebezpečí? Okamžitě jsem zrychlil. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. A musím říct, že tak rychle jsem opravdu nikdy neběžel. Měl jsem strach. Strach o mou družku. Věděl jsem, že se něco stalo.

Překonal jsem hranice smečky a běžel po neutrální půdě. K hranicím Altiřiné smečky jsem dorazil rychleji než kdy dřív. Cítil jsem tady mnoho pachů. Altiru a nějakých devět dalších vlků. Celá smečka! Odvedli Altiru, cítil jsem to. Jejich pachy se nesly od území smečky Altiry. Jestli na ní nějaký vlk jenom sáhne... jestli se na ní jenom podívá...

Rostl ve mě obrovský vztek a nenávist. Za tohle zaplatí! Užuž jsem se chystal vrhnou se za nimi, jenže to zareagovala ta část mysli, která ještě logicky uvažovala. Devět vlků sám nepřepereš! Musel jsem uznat, že něco na tom bude. Zasyčel jsem a rozběhl se zpět k mé smečce.

V horách, zpátky na území mé smečky, jsem upustil říčního zajíce a květinu. Zvedl jsem hlavu a zavyl. „Všichni se sejdeme v táboře! Okamžitě, bez výjimek!" Můj hlas byl prosycen autoritativním tónem, ačkoli jsem byl pouze Třetí vlk, ne Alfa nebo Beta. 

Doběhl jsem do tábora, kde už byli seřazeni všichni. Od Alfy přes lovce a hlídkaře až po Omegu. Ani na chviličku jsem se nezastavil. Sice jsem už neběhal, ale neustále jsem klusat sem a tam. Koukali na mě jako kdybych se zbláznil.

„Unesli ji! Unesli mou družku!" rozkřikl jsem se okamžitě. Ozvalo se hromadné zalapání po dechu. Podíval jsem se na ně na všechny.

Teda, musím říct, že kdyby to nebyla tak vážná situace, nad jejich výrazy bych se rozesmál. Ale v tu chvíli mi do smíchu vůbec nebylo. 

„Cože? Ty máš družku? Jak? Od kdy?" vyhrkla má matka.

„Sakra ano! Mám družku! Ale mezitím, co tady sedíme, jí můžou něco udělat!" zavrčel jsem rozezleně. K mé matce jsem se nikdy takhle nechoval, ale tady jde o mou družku! O Altiru!

„Odkdy? A odkud?" zeptal se otec. Zdál se stejně zmatený jako moje matka.

„U všech Vlčích duchů, není to jedno?!" zavyl jsem rozhořčeně. „Není!" ozvali se oba dva naráz. A slyšel jsem tam i pár jiných vlků.

„Je z vedlejší smečky. Je to Omega a jmenuje se Altira. Je zářivě bílá a úchvatná. Známe se čtyři dny a to tím, že jsem překročil hranice její smečky a vrazil do ní. Druhové jsme jeden den. Vlastně dva, včetně dneška," vychrlil jsem ze sebe ve chvilce.

„Omega? Tys překročil hranice? Čtyři dny?" opakoval můj otec. Matka na mě jenom hleděla. 

„To je jedno! Musíme jí najít! Upozornit její smečku!" Teď už jsem zněl zoufale. Ostatní si toho nejspíš také všimli, protože přikývli. „Veď nás," řekl Alfa. 

Neváhal jsem ani vteřinku a rozběhl jsem se k hranicím smečky. Běžel jsem rychleji než ostatní, ale stíhali mě. Proběhl jsem skrz hranice smečky Altiry. Bylo mi naprosto jedno, že kolem jsou hlídky a že jsem na cizím území. Altira je Altira!

Zachytil jsem pach hlídky a běžel po něm. Hlífkaři chodí pravidelně stejnou cestou, takže se za chvilku dostanu... ano! Jejich tábor.

Běžel jsem k té největší noře. Za sebou jsem slyšel mou smečku a zároveň i smečku Altiry. To už z nory vylezla vlčice, jejíž kožich hrál snad všemi barvami, a běžela ke mně. Zastavil jsem se a ona mě napodobila. 

„Co tu chcete? Jste na našem území!" vyštěkla. Po jejím boku se postavila druhá, černo-hnědá vlčice. Altiřina smečka se mezitím postavila kolem jejich Alfy a Bety. 

„Altira!" vyjekl jsem. Jakmile jsem řekl její jméno, celá její smečka ztuhla. Nestačil jsem říct nic dalšího, a už mě její Alfa přerušila: „Odkud znáš její jméno?"

„Protože se s ní znám už čtyři dny, stýkáme se na hranicích vaší smečky a je to má družka!" odpověděla jsem. Nedal jsem nikom šanci nic říct, protože jsem jedním dechem pokračoval: „Unesli ji! Na hranicích vaší smečky. Cítil jsem dalších devět vlků. To oni ji odvedli!"

„Vy se stýkáte? Co? Jak? Na hranicích naší smečky? Ty že jsi její druh?" nevěřícně se zeptala. U Zeměvlčice, to jsou dneska všichni hluší nebo natvrdlí? „Je to moje družka," zopakoval jsem.

V tu chvíli se ozvalo zavytí a do tábora vběhli dva vlci. Vlk a vlčice. Cítil jsem z nich Altiru. To mě ohromně naštvalo, hlavně v případě šedého vlka. Vyskočil jsem a přišpendlil ho na zemi.

„Co jste udělali s Altirou? Kde je?" zařval jsem. Vlk neodpověděl. Popadl jsem ho za krk a silou s ním zatřepal. „Tak mluv! Nebo jsi hluchý?!"

Hnědá vlčice si odkašlala. „Máme jednu vaši vlčici," začala. Zněla dost nervózně, očividně ji překvapil počet vlků v táboře. „Chceme za ní dva jeleny. Přineste je zítra na hranice vaší smečky. Jinak už jí neuvidíte."

Jinak už jí neuvidíte. Oči mi potemněly a můj výraz ztvrdl. Všimla si toho má matka. „Daitore, ne!" štěkla. Ale bylo pozdě. Přesunul jsem své tesáky a jediným prudkým pohybem jsem vlkovi roztrhl hrdlo. Než mě někdo stačil zarazit, přiskočil jsem k hnědé vlčici a také ji zabil. Stál jsem nad mrtvým tělem vlčice a zhluboka oddechoval. Rozhostilo se ticho. Zvedl jsem tlamu. Měl jsem ji celou od krve. 

„Jdu si pro Altiru," oznámil jsem. Bylo mi jedno, že je to sebevražda, pokud tam půjdu sám. Propletl jsem se mezi vlky a běžel jsem k hranicím. Uslyšel jsem několik hlasů a zanedlouho jsem za sebou cítil a vnímal obě dvě smečky. 

Přeběhli jsme hranice smečky a vydali se po pachu cizích vlků na neznámé půdě. Udělám cokoliv, abych měl Altiru v bezpečí u sebe. Cokoli.

Jdu si pro tebe, Altiro.