Vlčí láska [✔️]

XL. Daitor

Dny ubíhaly. Některé pomaleji, některé rychleji. Ale mezi mnou a Altirou docházelo k několika neshodám.

Když jsem teď věděl, že je Altira březí, jako by se ve mně něco změnilo. Má mysl se teď soustředila jen na jeden jediný cíl – sledovat Altiru na každém kroku. Víc než předtím, samozřejmě.

Nešlo jen o to sledovat ji. Ale společně s ní sledovat a chránit i naše nenarozená vlčata. Má družka byla o to zranitelnější.

Jenže naše názory ohledně ochrany a správného přístupu se poněkud lišily. Bylo to jakési nehmatatelné napětí všude kolem nás, kterého si nejspíš začali všímat i ostatní členové smečky, přestože jsme se to oba dva snažili skrývat.

Třiadvacátý den její březosti mě namísto Altiry probudil hlas mé matky. Okamžitě jsem se postavil na všechny čtyři a snažil se nějak nenápadně dostat Altiru za sebe. Okamžitě jsem toho však nechal, když mi došlo, že by to mohlo být moc nápadné. Navíc u vchodu do naší nory nebyla jen matka, ale i otec.

Bílá vlčice se neklidně zavrtěla a otevřela oči. Nadzvedla své tělo a zmateně těkala pohledem mezi mnou a jimi.

„Co se děje?" V mém hlase zazníval zmatek.

„Tobě to vážně nedošlo?" Spring se na mě usmála. „Jsou ti tři roky."

„Cože?" vyhrkli jsme s Altirou naráz.

Shewel protočil očima. „Dvacet tři dní od prvního sněhu. Tehdy ses narodil." *

Zaúpěl jsem, protože měl pravdu. „Hlavně to nikomu neříkejte."

Altira se zvedla na tlapky. „Proč jsi mi to neřekl?" Zdálo se to jenom mě, nebo opravdu zněla ublíženě?

„Eh... no, zapomněl jsem."

„Zapomněl?"

Podíval jsem se na mé rodiče, kterým zřejmě začalo docházet, že udělali špatně. Bez dalších slov vycouvali z nory.

Obrátil jsem pozornost zpět na Altiru a přikývl na souhlas.

„Proč jsi mi ani neřekl, že se to blíží?"

Jen jsem si povzdychl a přitáhl si ji k sobě. „Protože mě to vůbec nenapadlo. Navíc, ty se divíš? Vždyť se toho stalo tolik! Vážně si myslíš, že od doby, co to vím, jsem schopen myslet na něco jiného, než jen na tebe a vlčata?"

Uznávám, tohle možná byla trochu lež, ale většinou jsem vážně nedokázal myslet na nic jiného.

Podezřívavě se na mě podívala. „Dobře." To bylo to jediné, co řekla, než se ode mne odtrhla a vylezla ven z nory.

Celý den se mnou skoro nemluvila, z čehož jsem poznal, že je stále naštvaná. Rodiče naštěstí nikomu ze smečky nic neřekli, a členové mé bývalé smečky na to – zdá se – zapomněli.

Když jsem se k ní však večer v noře přitulil, nechala mě, abych ji objímal.

Všechny naše neshody a hádky měly za úkol rozhodnout, kterému z nás dojde trpělivost jako prvnímu.

Sedm dní od mých narozenin, tudíž třicátý den březosti, se smečka jako obvykle večer usadila do kruhu kolem kořisti. Navzdory Ledovému vichru bylo kořisti stále dost a smečka nestrádala. Dnes se nám podařilo ulovit dva soby, ostatně jako skoro každý den. Jejich stáda přecházela přes toto území, což nám poskytlo výhodu. Od Arrowa jsem se dozvěděl, že takhle přecházejí každý rok, proto se této smečce taky dařilo.