Vlčí láska [✔️]

XXIV. Altira

Ráno jsem se probudila čilá a odpočatá. Černý vlk ležel vedle mě a spokojeně oddechoval. Usmála jsem se a olízla mu obě uši. Ze spánku zafuněl a něco zamumlal. Věděla jsem, že až se vzbudí, nebude se mu zrovna líbit, že u něj nejsem. Ale já jsem potřebovala přemýšlet. Proto jsem se od něj opatrně odlepila a proklouzla ven z nory. 

Procházela jsem ztichlým táborem. Sluneční vlk byl již na obloze, i když jen na začátku své cesty. Z doupat jsem slyšela pravidelné oddechování členů smečky a nepatrné zvuky, jak se někdo převaloval. Sedla jsem si ke své bývalé noře, zamyšleně hledíc vzhůru.

Něco mi přišlo jinak. Něco... na Daitorovi. Nějak jsem věděla, že to souvisí s dobou, kdy byl v kleci zavřený s ní, s tou vlčicí. Při té myšlence jsem automaticky vycenila tesáky. Daitor mi něco neřekl. Jenže co? A hlavně, proč by mi to neříkal? Má mysl si začala představovat různé věci, které by přede mnou Daitor tajil, a to, co vymyslela, se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. 

Stalo se něco mezi Daitorem a onou vlčicí?

Prudce jsem pohodila hlavou, abych se zbavila dotěrných myšlenek, díky čemuž se mi naskytl pohled na vlka stojícího u doupěte hlídkařů. Nepatrně zavrtěl ocasem a rozešel se ke mně.

Zatím jsem nevěděla, co si mám o Ramirathovi myslet. Ke všem se choval celkem slušně, ale znervózňovala mě Daitorova reakce, když požádal Alfu o přijetí do smečky. I kdyby Daitor nebyl můj druh, nebrala bych jeho pocity na lehkou váhu. 

Hnědočerný vlk mezitím došel až ke mně. Pousmál se. „Dobré ráno. Ty jsi Altira, viď?"

Podívala jsem se mu do očí a pokoušela se z nich vyčíst... něco. Cokoliv. „Ano," odpověděla jsem po chvíli váhavě. „A ty jsi Ramirath, nepletu-li se." Vlk se na mě zazubil. „Jak se ti u nás líbí?" zeptala jsem se, spíš zdvořile a hlavně aby nestála konverzace.

„Je to tady pěkné. Spousta volnosti, na rozdíl od místa, kde jste mě našli." Divoce zavrtěl ocasem, i když já jsem sebou, byť neznatelně, škubla. 

„Tvůj druh je Daitor, že?" změnil náhle téma. Překvapeně jsem se na něj podívala a snažila jsem se přijít na to, proč se mě na to ptá. 

„Ano. Ano, to je," přisvědčila jsem nakonec popravdě. Vlkovi se zablesklo v očích, ovšem já jsem nevěděla, který z pocitů to mělo vyjadřovat. Vztek? Zájem? Zvědavost? 

Výraz v jeho tváři se náhle změnil. „Tak tedy poslouchej. Určitě si pamatuješ na Mariliu." Přerušila jsem ho tichým zavrčením, ale on se nedal a pokračoval. „Řekl ti Daitor, že je dali do stejné klece, aby spolu měli vlčata?"

Teď už jsem vrčela hlasitěji. Pouze jsem přikývla. Ačkoli držky nebývají tak agresivní jako druhové, měla jsem co dělat, abych na něj nezaútočila, když se pořád zmiňoval o ní. 

„Nic nedělal, ačkoli na něj Marilia naléhala. Věříš tomu, že? Několikrát ji odmrštil na druhou stranu klece. Poprvé se dostala tak daleko, že mu olízla ucho..." Celá jsem se napjala. Tohle už na mě bylo dost. Mou mysl zmítala divoká zášť a zuřivost. Nenávist. Bylo jenom dobře, že nešla s námi. 

„Ovšem," pokračoval Ramirath a to slovo trochu zdůraznil, „Daitor je dobrý vlk. Neustále na ni vrčel a cenil tesáky. Já jsem tehdy nechápal, proč prostě nepovolí," sklopil pohled, jako by se styděl. Pokračoval šeptem: „Teď to chápu. Má svou družku, které je neochvějně věrný."

Přestala jsem vrčet. Vztek nahradila nedůvěra. „Proč mi to ale říkáš?"

Znova se mi podíval do očí. „Sám nevím. Možná, abych ulevil sám sobě, možná, abys věděla, že já nejsem takový, jak si Daitor nejspíš myslí."

Neklidně jsem zahrabala tlapkami v zemi. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Odněkud se ozvalo zavrčení a já jsem spatřila Daitora. Ne moc přívětivého Daitora. Majetnického Daitora.

Nestačila jsem ani mrknou a už stál vedle mě. Cenil tesáky na Ramiratha. „Co tu s ním děláš?" Jeho hlas byl tichý, avšak ne méně hrozivý.

Ramirath se na zelenookého vlka usmál. „Jenom jsem jí říkal, že jsem tehdy v kleci nevěděl, že máš družku. A také to, jak jsi neustále odmítal Mariliu." Daitor sebou škubl. Pomalu schoval tesáky, ovšem v jeho očích jsem stále viděla vztek. 

Oba vlci se měřili pohledem a já jsem jenom čekala, kdy se na něj Daitor vrhne. Zachránilo nás až důrazné štěknutí. Mezi Daitora a Ramiratha se procpala Sharow a měřila si je pohledem. „To už stačí, ne? Nic se neděje, vždyť spolu jen mluvili." Výrazně se podívala na černého vlka. Ten po chvíli zamručel a o krok ustoupil. 

„Dobře. Přesně to jsem si myslela," pokývala hlavou Beta vlčice. Jako na zavolanou se ozvalo vytí Alfy, kterým svolával smečku. Pobídla jsem Daitora, vrhla letmý pohled na hnědočerného vlka, a vydala se k již shromážděnému hloučku vlků.

„Smečko, dnes lov povede Storm. Daitor se lovu účastnit nebude. Půjdou s vámi Beta a Alfa vlčice. Aasane, svolej si hlídkaře a rozvrhni, kdy kdo půjde. Omego, myslím, že ty víš, co dělat."

Nějakou dobu bylo ticho, než se ozval Daitor: „No tak počkat! Co budu místo lovu dělat?"

Odpověď mu dal Beta vlk postavený blízko Shewela. „To je jednoduché, Daitore. My tři si musíme promluvit."

Mezi shromážděnými členy smečky to zašumělo. O čem si asi budou tři nejvýše postavení vlci povídat? Shewel smečku zklidnil jediným pohledem. „Všem jsou jasné jejich rozkazy? Dobře, můžete jít."

Lovecká skupinka se okamžitě rozeběhla pryč. Aasan si svolal hlídkaře a já jsem se otočila na Daitora. Olízla jsem mu čenich. Usmál se na mě a olíznutí mi opětoval. „Tak já jdu. Musím splnit povinnosti Omegy," zasmála jsem se. Rozběhla jsem se k lesu a ještě jednou jsem se ohlédla k táboru. Zahlédla jsem Daitora lezoucího do nory Alfy a její družky. Pak už jsem se jen otočila a vydala se splnit svou každodenní práci.