Vlčí láska [✔️]

II. Altira ✔️

Celým táborem se rozlehl zvučný hlas: „Héj, Omego! Kde se couráš?" 

Okamžitě jsem poznala, komu onen hlas patří. S prapodivným výrazem jsem se šourala k vlkovi, jenž měl horní polovinu těla černou a dolní polovinu těla šedou. „Jsem přímo za tebou, Liame," ozvala jsem se.

Vlk sebou trhl a otočil se na mě. Pak se rozesmál. „Tady jsi. Už jsem myslel, že jsi někam utekla," zazubil se. 

Úsměv jsem mu oplatila. „Kdo? Já? Né, nikdy."

Vstal a podíval se na mě. Nikdy na mě nebyl zlý a to jeho „Héj, Omego!" bylo vždy myšleno ze srandy. Slovně jsme se pošťuchovali, ale on většinou vyhrával. Znala jsem ho dlouho, takže mi to nevadilo.

Mávla jsem tlapou. „Tohle nech být." A on toho, k mému údivu, nechal. Naklonila jsem hlavu na stranu. „Děje se něco?"

„Ne. Teda, myslím, že ne," zavrtěl hlavou. „Jenom mám takový divný pocit."

Zavrtěla jsem hlavou. „Když myslíš." Dál jsem to neřešila. „Já už radši půjdu, ty máš také své povinnosti," vyhrkla jsem. Prosvištěla jsem kolem něj a zamířila mezi ostatní.

Alfa stála uprostřed tábora a s úsměvem sledovala okolí. Věděla jsem, co to znamená, ještě před tím, než zvedla hlavu a zavyla. Shromáždění. 

Kolem Alfy se utvořil půlkruh vlků. Seděla jsem nejblíž, chtěla jsem slyšet, co nám dneska poví. Jakmile viděla, že jsme tady všichni, spustila: „Smečko, na lov dnes vyrazí nejen všichni lovci, ale i hlídkař Fang. Beta kvůli vlčatům lovit stále nemůže. Missile a Saber půjdou na hlídku. A Omega ví, co dělat."

Přikývla jsem. Práce Omegy jsou jednoduché, ale zároveň náročné. „Všichni máte pokyny. Lov povede Arrow. Rozchod," dokončila Alfa svůj proslov a odkráčela z prostředka tábora. Lehla si před svou noru a zadívala se na nebe. 

Arrow, třetí nejvýše postavený člen ve smečce a shodou náhod druh naší Bety, k sobě začal svolávat všechny lovce. Ti okamžitě poslechli a shromáždili se okolo něj. Radši jsem odešla dál, nechtěla jsem poslouchat všechny jejich lovecké taktiky, protože jsem je znala nazpaměť. Bez zaváhání jsem se otočila a zamířila do lesa.

V lese bylo krásně. Jemný větřík mi čechral srst. Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Slyšela jsem štěbetání ptáků, máchání křídel a kdesi v dálce i troubení jelena. Cítila jsem zajíce, křepelky, bažanty. Ovšem ani mě nenapadlo je lovit. Ne, nejsem lovec, abych lovila. To je zákon.
Přišla jsem k hromadě spadaného listí. Začala jsem je nabírat do tlamy, pokoušela jsem se nabrat jich co nejvíce. Jakmile jsem došla k závěru, že víc už jich do tlamy nedostanu, otočila jsem se a tryskem běžela zpět do tábora. Tam jsem listy pokládala na jednu hromadu. Běhala jsem z tábora do lesa, z lesa do tábora, tam a zase zpátky. Stále dokola a dokola, dokud nebyla hromada listí v táboře dostatečně veliká.

Nechala jsem hromadu hromadou a přešla k noře Alfy. Nesměle jsem nakoukla dovnitř, jestli majitelka nory není uvnitř. Nebyla. Vynesla jsem staré, seschlé listí z nory a nahradila ho novým, nejhezčím a nejpohodlnějším listím z hromady. Tak jsem to udělala i v noře Bety, kterou jsem, ač nerada, na chvíli vyhnala s vlčaty ven. Jakmile jsem byla hotová, nastěhovali se zase zpátky. Takhle jsem pokračovala přes doupě hlídkařů a lovců, až jsem se dostala k mé noře. Noře Omegy. Vzala jsem zbytek listí, všechno, co zbylo – nebylo toho moc – a dala ho k sobě do nory. Ano, tohle je práce Omegy. Omega mění podestýlku v norách.

Ale nepřijde mi to jako podřadná práce. Ve smečce jsou důležití všichni, od Alfy až po Omegu. Kdyby nebylo Omegy, kdo by výše postaveným vlkům zajišťoval pohodlí? Každý má svou roli, všichni jsou důležití. 

Nesměle jsem vstoupila do nory Sharow a Arrowa. „Ahoj, Beto," řekla jsem, „Nory jsou již hotové, tak se tě ptám, nechceš pohlídat vlčata?"

Sharow se usmála. „Jestli budeš tak hodná, Altiro, ráda bych, abys je na chvíli pohlídala. Zrovna usnuli, tak toho chci využít a protáhnout si tlapky, ale nechci je tady nechávat samotná." Jen málokdy mi někdo řekne pravým jménem a ne Omego. 

„Jasně, jen běž, já je pohlídám." Vešla jsem dovnitř a přešla až k vlčici. Beta se zvedla a udělala několik kroků k východu. Lehla jsem si k vlčatům a hřála je svým tělem.

„Děkuji," vydechla Sharow hlasem plným úlevy a než jsem se nadála, rozběhla se pryč.

Shlédla jsem na dvě spící vlčata. Jedna byla vlčice, Tlapka. A druhý vlk jménem Bojovník. Ležela jsem tam a sledovala, jak se jim pravidelně zvedá hrudník. Přemýšlela jsem o tom, kdo zdědil jaké vlastnosti a po kterém z rodičů. Oba dva již sice přijímají pevnou stravu, ale stále nejedí se smečkou. Kdy asi začnou?

Než jsem se nadála, Beta byla zpátky. Zdálo se mi to jako chvilka. Vyměnila jsem se s ní a postávala u východu z nory. „Ehm... Beto?"

Beta zvedla hlavu. „Ano?"

„Já... už mám všechny povinnosti hotové, mohla bych –"

„Jen běž," přerušila mě.

Nadšeně jsem vyjekla. „Děkuji!"

A už jsem se otáčela a rychlým tempem jsem vybíhala z nory. Pak z tábora a nakonec jsem zamířila k horám. U toho jsem přemýšlela o postavení Omegy.

Snad nikdy mě to nenudilo. Pravda, má to spoustu nevýhod. Nemůžu lovit ani hlídat, jím jako poslední a spím v největším průvanu. Ale mělo to i několik výhod. A ta jedna, nejhlavnější, byla, že jsem měla hodně volného času. Tedy, pokud mi Alfa nebo Beta dovolí vzdálit se z tábora na delší dobu, ale snad nikdy se nestalo, že by mi to nedovolily. Samozřejmě, kdykoli jsem mohla vyzvat nějakého vlka na souboj o postavení, ale necítila jsem zvlášť velkou potřebu to udělat.

Běžela jsem po rozsáhlé travnaté pláni. Cítila jsem pachy vlků z naší smečky. Aha, takže lovci tady byli. Byli? Ano, již zde nejsou, pach není čerstvý. Bez váhání jsem zamířila k horám. Vždycky jsem to tam milovala! Jako bych najednou byla blíž obloze, jako bych se jí mohla dotknout.

Byla jsem blízko k hranicím smečky. Nikdy jsem je nechtěla překročit, ani by mě to nenapadlo. Ale jako by právě u hranic rostla zelenější tráva než kdekoli jinde na světě, jako by tam byla obloha téměř na dosah tlapky. Spokojeně jsem nasála vzduch a zavřela oči.