Vlčí láska [✔️]

XII. Altira

Zatímco jsem dojídala poslední zbytky zubra, musela jsem myslet na to, co se stalo v horách.

Když Daitor mlčel, jakmile jsem mu řekla, že je to můj druh, myslela jsem, že snad umřu. Nemá mě rád a už se se mnou nebude stýkat. A potom, jak mi řekl, že já jsem jeho družka... nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem štěstím bez sebe. Cítí ke mně to samé, co já k němu!

Ale nejlepší bylo to poslední. On mě políbil! Ve chvíli, kdy se jeho čenich dotkl toho mého, jako by se zastavil čas. Vnímala jsem jen jeho. Na zem by klidně mohl seběhnout Blesk a já bych si toho nevšimla.

Zavrtěla jsem hlavou. Teď na to nesmím myslet. Nesmím nic prozradit! U všech Vlčích duchů, jaký bych vůbec měla problém, kdyby se někdo dozvěděl, že mám druha? Navíc z vedlejší smečky, o které vůbec nikdo neví? Radši nechci ani pomyslet na to, co všechno by se mohlo stát.

Okousala jsem několik posledních kostí a smečka se vydala spát. Stočila jsem se do své nory a zavřela oči. Spánek byl jako obvykle přerušovaný, usnula jsem až k ránu.

Všude byla tma. Neproniknutelná, černá tma. Z mého kožichu vyzařovalo mírné bílé světlo. Ale kamkoli jsem se podívala, neviděla jsem nic.

Náhle se trochu rozjasnilo. Černá barva se přelila do šedé. Přede mnou se objevili dva úplně stejní vlci. Ne vlci. Vlčice. „Alfo?" hlesla jsem.

„Altiro," pronesly obě dvě naráz. Byli úplně totožné. „Víme o tom vlkovi. Vyber si, Altiro. Smečka nebo druh?" Za levou vlčicí se objevila celá má smečka. Za tou pravou stál Daitor.

„Cože?" zeptala jsem se zmateně. Náhle se scéna změnila. Stála jsem před útesem. Shlédla jsem dolů, ale na dno jsem neviděla. Znova jsem zvedla hlavu. Ve vzduchu se vznášela má smečka a o kousek vedle Daitor.

„Vyber si, Altiro." Hlas Alfy jsem slyšela v mé hlavě, ačkoli Alfu samotnou jsem nikde neviděla. „Kdopak to bude? Záleží na tobě. Koho zachráníš? Zachráníš svou smečku, jež se tě ujala? Nebo radši zachráníš svého druha a necháš smečku zemřít? Vyber si, koho pošleš dolů. Nebo za tebe vybereme my."

Nevěřícně jsem hleděla na smečku a Daitora. V hlavě mi zněly hlasy. „Vyber si," šeptaly. „Vyber si!"

„Tak dost! Nebudu nic vybírat! Ne, nechte mě být!" vyštěkla jsem.

Vylétla jsem na tlapky a zhluboka oddychovala. Byl to jenom sen. Jenom sen. Oklepala jsem se a pomalu vyšla z nory. Sluneční vlk byl již na obloze a v táboře bylo nezvyklé ticho. Z toho jsem poznala, že Alfa své hlášení už podala a lovci šli na lov. Ještě štěstí, že jsem Omega, a na tyhle shromáždění chodit nemusím. Navíc, kdyby to bylo důležité, vzbudili by mě.

Vykonala jsem každodenní povinnosti Omegy a vyběhla jsem do hor. V hlavě jsem měla můj sen. Na místo setkání s Daitorem jsem dorazila dřív, takže jsem jenom hleděla do dálky a čekala, až uvidím běžícího vlka. Seděla jsem na hranicích smečky a odpočívala.

Náhle se odkusi ozvalo zavrčení. Postavila jsem se, jenomže to už kolem mě stálo devět vlků. Ne jenom vlků, pět z nich byly vlčice. Jeden z nich, bílý vlk s černou tlapkou a uchem, na mě zavrčel: „Ale ale ale. Kohopak to tady máme? Byla chyba chodit sem sama."

Vystrašeně jsem couvla, jenže jsem narazila do jiného vlka. Uskočila jsem. Naježila jsem se a zavrčela. „Jděte pryč. Jste na našem území."

„Nepůjdeme pryč," štěkla na mě černo-bílá vlčice. „Ty půjdeš s námi." Vzápětí na mě skočila a silou mě povalila na zem. Dopadla jsem na hlavu a vzápětí jsem viděla rozmazaně. „Sladké sny," broukla ta vlčice. V mé mysli se rozevřela temnota a strhla mě s sebou.

~

Probrala jsem se v jakési noře. Vstala jsem a vydala se k východu. Jenže ten hlídali vlk a vlčice. Zavrčela jsem. Vlčice se otočila. Byla černo-hnědá. „Zůstaneš tam, kde jsi," řekla. „A můžeš být ráda, že tě potřebujeme."

„Potřebujete mě? Proč?" zeptala jsem se zmateně.

Vlčice se ušklíbla. „Pro kořist, samozřejmě! Vydáme tě zpátky tvé smečce, až nám donesou dva jeleny jako výměnu za tebe." Vlk vedle ní varovně zavrčel.

Vlčice se na něj otočila a také zavrčela. „Nech mě být, Omego," zasyčela.

„Dva jeleny?" zopakovala jsem. „To je hrozně moc! Smečka to nemůže ulovit!"

„Smečka možná ne," vlčice se zlomyslně zasmála. „Ale ten vlk, který chodí na hranice smečky s tebou určitě ano."

Přestala jsem dýchat. Sakra, sakra, sakra! Na Daitora jsem úplně zapomněla! Co bude dělat, až tam nebudu? Viděla jsem reakce druhů, když se jim něco dělo s družkou. A i když jsme druhové jeden den, pořád jsme druhové. Je to, jako kdybychom byli druhové několik let. Druhové jsou... hodně majetničtí vlci.

„Ano. Ten vlk z tvé smečky –"

„Dost, Feo!" okřikl vlčici ten vlk. „Nemáme důkaz o tom, že tam bývají spolu. Navíc je to třeba její bratr," zavrčel hnědý vlk.

Vlčice – Fea – si odfrkla. Dál už nic neřekla. Zato ten vlk se zajímal. „Jak se jmenuješ? A jaké máš postavení?" Znělo to, jako že ho to dost zajímá.

Zarytě jsem mlčela. Nebudu mu přece nic říkat! Vlk zavrčel. „Tak jaké máš postavení?"

Podívala jsem se mu do očí. „Jsem Omega, Omego," prskla jsem. Výborně, dvě Omegy se sešly. Paráda. Vlk už se na nic neptal, zato Fea se mračila. Něco vlkovi řekla a pak odběhla. Za chvíli se vrátila zpět před noru. V tlamě nesla cosi, co připomínalo hraboše. Hodila mi to, otočila se ke mně zády a dál si mě nevšímala.

Přiblížila jsem se k tomu, co mi přinesla. Opravdu to byl hraboš. Nejprve jsem ho očichala, ale zdál se mi být v pořádku, tak jsem ho pomalu snědla.

Schoulila jsem se do klubíčka a hleděla ven z nory. Skrz vlka a vlčici sem prosvítalo světlo, ale nevěděla jsem, kde přesně se nacházím.

Chystala jsem se usnout, když do nory vběhl Omega a vystrkal mě ven. Postavila jsem se a podívala se na černo-bílou vlčici, před níž jsem teď stála. Byla to ta samá, která mě omráčila. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Nacházeli jsme se na neutrální půdě. Poznala jsem to podle toho, že jediná nora v okolí byla ta má. Tato smečka nejspíš stále hledá své území. Když nemají co jíst, odchytí náhodného člena jiné smečky a požadují kořist výměnou za vrácení člena.

„Kolik je vás ve smečce?" zeptala se vlčice rázně. V jejím hlase zněla autorita. Aha, takže Alfa.

„Odpověz!" štěkl bílý vlk s černou tlapkou a uchem vedle Alfy. Jak jinak než Beta.

Já jsem mlčela. V žádném případě jim nic nepovím. „Dobrá, jak je libo." Alfa se otočila na hnědou vlčici a šedého vlka. „Lisso, Terrakote, stanovte požadovaný čas do přinesení kořisti na zítra. Pokud nebudou mít jeleny..." Krutě se usmála. To už mě Omega popadl – ne zrovna jemně – a dotáhl mě do nory. Odhodil mě tam.

Zakňučela jsem a stočila se do klubíčka. Ležela jsem v noře a hleděla k jejímu východu. Má mysl vyslala jedinou myšlenku.

Pomoz mi, Daitore.