Vlčí láska [✔️]

XXXVIII. Daitor

Březí.

Altira je březí.

V mé mysli se rozhostilo prázdno a já se vzmohl jen na otupělé sledování mé družky. Dívala se do země a neklidně sebou šila. Já však stále nepromluvil ani slovo. Ne, na to jsem byl až moc ohromený. Čas jako by se zastavil.

„Tak řekni už něco!" vykřikla frustrovaně. 

Po jejích slovech se znova vše dalo do pohybu. Myšlenky mi vířily hlavou. Neklidně jsem se oklepal a otevřel tlamu. „J-já..." začal jsem, ale nedařilo se mi sestavit rozumnou větu. Zkusil jsem to ještě jednou: „Ty jsi březí?"

Jenom přikývla na souhlas. Zatočila se mi hlava. „Cože? Jak dlouho?"

„Pamatuješ si, jak se Clever dal do boje s Velkým kožichem?" zeptala se opatrně. Samozřejmě, že jsem si to pamatoval. A moc dobře! „A jak jsme se potom v noře bavili o vlčatech?" pokračovala. To jsem si také pamatoval. „Tak... v tu dobu už jsem věděla, že jsem březí."

V paměti se mi vynořila naše konverzace. „Došel jsem k závěru, že bych je chtěl. Jednou. Ale teď ne, je to moc brzy. A ty?"

„Ano. Taktéž. Děkuji, Daitore." Předtím jsem nedokázal rozluštit tón jejích slov. Teď už jej chápu.

Naše další konverzace, která nastala po hádce Storm a Fanga.

„Mám tě pořád stejně ráda, pořád tě miluji stejně. Jenom... prosím..." Hlas jí selhal. Altira se třásla a slzami mi máčela kožich. „Neopouštěj mě," špitla. 

A já teď plně pochopil. Pochopil jsem, proč se tolik bála. A proč mi o své březosti neřekla dřív. Myslela si, že ji opustím. Že nebudu chtít vlčata. 

Bez váhání jsem Altiru přivinul k sobě. Pozorně jsem přejížděl pohledem po jejím břichu. Opravdu byla březí. Její břicho se trochu zvětšilo, i když ne moc. Bez bližších informací by se to dalo považovat za hustší srst, uzpůsobená pro Ledový vichr. Altira zrychleně dýchala. „Takže ty jsi březí..." v duchu jsem počítal, „tak dvacet dní?"

Rozechvěle přikývla. „Možná o něco víc." Chvíli jsme mlčeli. „A... tobě to nevadí? Že budeme mít vlčata tak brzy?" sondovala opatrně.

„Ne!" vyštěkl jsem okamžitě. Pokračoval jsem tišším hlasem: „Právě naopak, je to úžasné. Nemůžu tomu uvěřit. My budeme mít vlčata." Byl jsem štěstím bez sebe. Já budu mít vlčata! Radostně jsem vyjekl a začal poskakovat kolem, jako by mi to až teď došlo.

Altira po mě skočila. „Pšššt! Ještě tě někdo uslyší." Vyhověl jsem jí a utichl. Olízl jsem jí čenich.

Něco mě napadlo. „Kdy to řekneme ostatním?"

„Ještě jim to nebudeme říkat," řekla rozhodně. 

„Víš, že na to časem přijdou, viď?" prohodil jsem.

Bílá vlčice se zasmála. „Samozřejmě. Řekneme jim to, ale ještě ne teď."

„Dobrá," souhlasil jsem. „Ale teď se vrátíme do nory. Nemůžeš sedět na sněhu, ještě se nachladíš," zavrčel jsem. Můj mozek se automaticky přepnul na starostlivého druha. Neváhal jsem a popadl Altiru za zátylek. Vylekaně vykřikla, jenže já už jsem uháněl k táboru. 

Altira se nechala nést, i když něco mumlala. Nepozorovaně jsme proklouzli zpátky do nory a stočili se k sobě. Vlčice mi zabořila čenich do srsti a za chvíli spokojeně oddechovala. 

Nějakou dobu jsem ji hlídal a přemýšlel o vlčatech. Stále jsem tomu nemohl uvěřit, že se v těle mé milované družky vyvíjí naše vlčata. 

Naše vlčata. Blaženě jsem se usmál a po chvíli také upadl do říše snů. 

Viděl jsem rozmazaný obrys. Zase se mi zdálo o tom vlkovi. Rozhodl jsem se mu říkat Tajemný, kvůli tomu, že jsem neznal jeho jméno ani to, jak vypadá. Jenom hlas. 

Tajemný přecházel po placatém kameni. Před ním bylo nastoupeno půl tuctu vlků. Tři z nich jsem znal – byli to ti dva mladí a jeden starý. Další byly dvě rudohnědé vlčice, téměř stejné. Tlamy a hruď měly bílé. Jedna měla tmavě oranžové oči, druhá zase žluté. Nejspíš to byly sestry. 

Třetí neznámý byl světle šedý vlk. Jeho oči měly hnědou barvu. Pozorně sledoval okolí.

„Smečko," promluvil Tajemný. „Již brzy se naše situace změní." Šest vlků mu pozorně naslouchalo. „Již brzy se vydáme na cestu."

„Ale Alfo!" ozvala se žlutooká vlčice. „Neměli bychom větší šanci, kdyby s námi byl Ramirath?" Při jméně mého soka jsem okamžitě zbystřil. Cože?

„To je pravda!" souhlasila hnědá vlčice. „Proč jsi ho tedy zabil?"

Tajemný mi sebral pomstu?! V duchu jsem vrčel. 

„Ticho!" štěkl Tajemný, tudíž Alfa. „Ramirath nebyl dobrý bojovník. A nebyl ani věrný smečce! Netoužil po tom samém, co my." Z hrdla se mu vydralo zavrčení. „Navíc, kdyby byl dobrý bojovník, dokázal by se mi ubránit. Jenže on mi zasadil jedinou ránu. Ale jakou! Sotva mě těmi svými drápky polechtal na břiše." V hlase mu zazníval posměch. „Tak už chápete?!"

„Ano, Alfo!" ozvalo se jednohlasně.

„Výborně. A teď – jste připraveni?" zavyl.

„Ano, Alfo!"

„Jste silní?" pokračoval.

„Jsme, Alfo!"

„Budete se bát? Budete utíkat před tím, co nás čeká?" Jeho hlas zněl tvrdě a nekompromisně.

„Ne, Alfo!"

„Kdo vám dal šanci na lepší život? Kdo vás ochrání? Kdo vás vždy povede?"

„Ty, Alfo!" Smečka sborově zavyla. Hlasy vlků se nesly do dáli a oznamovaly jejich nebojácnost.

„A já konečně dosáhnu svého," zašeptal si vlk sám pro sebe. Navzdory vytí smečky jsem jeho slova slyšel zcela jasně a zřetelně. Po zádech mi přejel mráz. Pozorně jsem se zadíval na Tajemného. Ale ať jsem se snažil sebevíc, neviděl jsem nic než rozmazaný obrys. Pomalu jsem se rozplýval, ale v uších mi stále znělo vytí smečky.

Zalapal jsem po dechu a otevřel oči. Ležel jsem v noře. V mém objetí poklidně spala zářivě bílá vlčice. Jenom další sen, pomyslel jsem si. Znova jsem zavřel oči. Když jsem však usínal, přísahal bych, že jsem zaslechl vytí vlků. Byl jsem však natolik malátný, abych okamžitě usnul.