Vlčí láska [✔️]

III. Daitor ✔️

Vběhl jsem do vlčice – doslova. Byl jsem tak zabraný do svých radostných myšlenek, že jsem si nevšiml, že jsem nejenom překročil naše území, ale zároveň vkročil i na území cizí smečky!

Vylekaně jsem od ní uskočil. Ležela na zemi, očividně omráčená. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám jí pomoct? Nebo ji tady nechat? Odpověď přišla sama. Vlčice zaúpěla a otevřela oči. Jakmile mě uviděla, vymrštila se vzhůru a postavila se na všechny čtyři. Vypadala dost nejistě, přesto na mě zavrčela. V jejích očích se zračil strach.

Ačkoli jsem syn Alfy a Bety, tady nemám žádnou pravomoc. Jsem na cizím území. Zákon smečky znám nazpaměť. Jak pak by také ne, když jsou mí rodiče dva nejvýše postavení členové smečky? Proto jsem ustoupil o další dva kroky dozadu. 

Sledovali jsme se navzájem, ani jeden z nás neřekl žádné slovo. Vlčice byla čistě bílá, úplný opak mého temně černého kožíšku. Její zářivé modré oči neklidně těkaly po mém těle. Věděl jsem, na co myslí – šlo to poznat z jejího výrazu. Uvažovala, jakou by proti mně měla šanci.

Ani se jí nedivím! Já jsem byl dobře živený a stavěný. Kdežto ona... nevypadala na Alfu, Betu ani lovce. Možná hlídka?

„Kdo jsi a co tu chceš?" zavrčela. Hlas se jí třásl, ale snažila se to skrýt vrčením. V duchu jsem se musel usmát.

„Jsem Daitor," odvětil jsem, nevšímajíc si jejího vrčení. „A co tu chci? Inu, nic. Nedával jsem si pozor a přešel jsem jak hranice mé smečky, tak i hranice tvé smečky." Zavětřil jsem. Cítil jsem pachovou stopu několika vlků, ale ty byly slabé, několik dní staré. Nejvíce jsem cítil tuhle vlčici. Jako by sem chodila každý den. Takže asi vážně bude hlídkař. Vím moc dobře, co to znamená. „Ovšem i ty jsi na hranicích tvé smečky. Chystáš se odejít?" Neodolal jsem své zvědavosti a musel jsem se jí zeptat.

Tvářila se zvláštně. „Ty máš někde tady smečku?"

Aha, takže odtud tedy vítr fouká. Oni o nás nevěděli! Jindy bych se tetelil radostí, teď ovšem ne. Tahle vlčice mi byla z nějakého zvláštního důvodu sympatická, nechtěl bych útočit na ní nebo na její smečku. „Ano, naše teritorium končí v horách, jenom pár set skoků od toho vašeho." Ano, pro nás, vlky, to opravdu je jenom. Umíme běhat vážně rychle. 

Proč jí to vůbec říkáš? Neměl bys jí to říkat! okřiklo mě mé svědomí. Buď zticha, poručil jsem mu. „Ale nemusíš se bát, nikomu o vás neřeknu," vyhrkl jsem najednou.

Podívala se na mě s nedůvěrou. „Vážně?"

„Vážně," přikývl jsem. „Ovšem, mám pár podmínek."

Vlčice celá ztuhla a koukala, ne, doslova na mě zírala. „Stále jsi mi neodpověděla na předchozí otázku. Ty chceš odejít ze smečky? A jak se vůbec jmenuješ?"

Trochu se uvolnila. „Jmenuji se Altira," řekla, téměř zašeptala. „A ne, nechystám se odejít ze smečky. Jen to tady mám ráda."

„Takže... Altiro," pokračoval jsem. „Jaké zaujímáš postavení?" Altira zarytě mlčela. Neřekla ani jedno slovo. „No?" vyzval jsem jí. Stále však mlčela, očividně mi to nechtěla prozradit. „Dobře, když ne, tak ne."

„Jak často sem chodíš?" Zkusil jsem jinou otázku. Nic, žádná odpověď. To si jako bude teď hrát na hluchou?

„Máš druha? Vlčata? Kolik je ti let? Narodila ses ve smečce? Umíš lovit? Bojovat?" Pálil jsem po ní jednu otázku za druhou. Vůbec jsem nehleděl na to, jestli se jedná o osobní věci nebo ne. Prostě jsem se ptal na to, co mi přišlo na jazyk. 

Ale ona nic. Mlčela, sledovala mě, nehnula se. Očividně mi kromě svého jména a toho, že se nechystá odejít ze smečky, nehodlala nic říct. Z nějakého mě neznámého důvodu mě to naštvalo. „Fajn. Jak je libo," zavrčel jsem. Otočil jsem se a jedním skokem přeskočil hranice jejího území. Běžel jsem plnou rychlostí a neohlížel se.

Když jsem dorazil za hranice mé smečky, prudce jsem zastavil. Zaryl jsem drápy do hlíny, takže jsem se zastavil na místě. Pocítil jsem zvláštní pocit, jenž jsem nedokázal pojmenovat.
Ohlédl jsem se. Samo sebou jsem neviděl nic jiného, než rozsáhlé hory. Čichl jsem si ke kožichu. Zasténal jsem. Samozřejmě. Samozřejmě, že jsem na sobě měl její pach. Rozběhl jsem se k nejbližšímu potoku, který jsem ucítil. 

Alespoň v něčem mi štěstí přálo. Ještě v horách jsem nalezl menší potůček. Postupně jsem se celý namočil, i když to šlo poměrně těžko. Následně jsem sebou plácl o zem. Vyválel jsem se v hlíně a listí, abych zamazal Altiřin pach.

Jakmile jsem byl s výsledkem spokojen – mimochodem, byl jsem celý obalený hlínou a listím –, vzhlédl jsem k nebi. Ani jsem si nevšiml, jak ten čas letí. Sluneční vlk se již obracel k západu. V tu chvíli jsem si byl jist, že je správný čas vydat se domů.

A taky že ano. Do tábora jsem se dostal ve chvíli, kdy Sluneční vlk zmizel z dohledu. Úplně jsem zapomněl na to, jak vypadám. Proto mě znejistily udivené pohledy ostatních. Hrdě jsem si to kráčel k noře rodičů. Vylezla z něj Beta a údivem jí poklesla čelist. „Daitore, jak to vypadáš?" vyjekla.

„Co?" zeptal jsem se popleteně. Podíval jsem se na sebe. „Jo ahá. Hm, to nic, jen jsem něco zkoušel v lese." Plácl jsem první lež, která mě v tu chvíli napadla. Oklepal jsem se, čímž ze mě spadlo veškeré listí a i většina hlíny. Nakonec matka přikývla. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mé lži uvěřila!

V tu chvíli z nory vylezl Alfa. Podíval jsem se mu zpříma do očí. Nic neřekl ani to nějak nekomentoval. Jen se protáhl a štěkl: „Omego, přines kořist!"

Krémově bílá vlčice poslušně přikývla. Fall – Omega – na chvíli odběhla. My ostatní jsme se zatím seřadili do kruhu. Omega přitáhla před smečku celého jelena a ještě dva bažanty. Lovcům se dnes dařilo výborně. I já jsem lovec, a vlastně třetí nejvýše postavený vlk v pořadí, jenže kvůli pár... řekněme problémům na cestě za novým územím mi otec dnes zakázal lovit. Zavrtěl jsem hlavou. Dneska jsem nemohl, ale zítra již ano!

Přistoupil otec. Chvíli si kořist prohlížel a nakonec se zakousl jelenovi do břicha. Utrhl z něj část a žvýkal. Tak pokračoval dál, dokud nesnědl svůj podíl. Na řadu přišla Beta. Ukousla si z jelena maso na hřbetě. Po ní jsem šel já. Ale na jelena jsem nehleděl. Přistoupil jsem k jednomu z bažantů, dodávám, že k tomu menšímu, a snědl ho. Poté jsem odstoupil. Cítil jsem na sobě pohledy všech ze smečky, ale nic jsem nedělal. Věděl jsem, že jsem si vzal méně, než mi náleželo. Jenže já jsem hlad neměl.

Najedli se všichni. Na Omegu sice zbyla polovina toho druhého bažanta, ale i tak toho měla hodně. Beta ohlásila rozchod.

Všichni jsme zamířili k norám. Tedy kromě Aasana, ten měl jako první noční hlídku. Sesunul jsem se na své místo v doupěti lovců. Zavřel jsem oči a rázem jsem přestal vnímat vše kolem sebe. Než se ostatní stačili uvelebit, již jsem spal.