Vlčí láska [✔️]

XLI. Altira

Neklidně jsem se převalila a zaskučela. Nemohla jsem najít žádnou pohodlnou pozici.

Znova jsem se převalila, tentokrát na záda. Vydržela jsem tam několik vteřin, než jsem se překutálela zpět na bok.

„Altiro?" ozvalo se šeptem. Daitor se přisunul blíž ke mně. „Alti, co se děje?"

Při tom oslovení jsem se zašklebila. V posledních dnech mi začal říkat zkráceně – Alti. Naštěstí jen, když jsme byli z doslechu ostatních.

„Nemůžu se pohodlně uvelebit," vysvětlila jsem a zase se přetočila, takže jsem viděla na svého druha. „To břicho mi neskutečně vadí."

Potichu se rozesmál. Vysloužil si můj uražený pohled a naštvané odfrknutí následované odsunutím od něj. Odvrátila jsem hlavu pryč.

„Ale no tak." Vstal a postavil se mi před čenich. „Vypadáš roztomile. Chápu, že už je to padesát jedna dní."

„Ne, nechápeš. Ty jsi totiž nikdy nebyl březí!" zaskučela jsem a zkusila se postavit. „Vždyť si ani nevidím na tlapky!"

Svou hlavou zvedl můj čenich. „Vážně je to tak hrozné?" zeptal se jemně.

„Vlastně ne." Dostal mě a věděl o tom. Tenhle rozhovor už jsme několikrát vedli. Má odpověď byla vždycky stejná. „Když já už se jich nemůžu dočkat!"

„Já také ne. Ale už brzy budou na světě." Černý vlk mi olízl ucho. Zvenku se ozvalo zavytí. Podle hlasu jsem poznala Spring. Daitor se na mě zadíval: „Zůstaň v noře, ano? Za chviličku jsem zpátky." A než jsem stačila něco namítnout, byl ten tam.

Rozčileně jsem zafuněla. Zase mám celý den zůstat v noře a nic nedělat? Tak to tedy ne.

Vysoukala jsem se z nory a líně se vydala ke shromážděným vlkům. Na Poradním kameni stál Alfa i Beta pár. Celkem jsem se divila, že se tam vlezli všichni, ale i tak tam zbylo dostatek místa.

Jako první mě zaregistroval Shewel, který na chvíli ustal v povídání a krátce překvapeně pohlédl mým směrem, přičemž tak na mě upozornil všechny ostatní.

„Dobré ráno," pozdravila jsem v rychlosti a pak se zadívala na Shewela: „Omlouvám se za vyrušení, Alfo."

Krátkým kývnutím omluvu přijal a pokračoval. Sedla jsem si vedle Daitora. Vypadal pořádně rozčileně, ale zatím nic neřekl. A to netušil, co jsem měla v plánu. 

Když Alfa domluvil, nedala jsem Daitorovi žádnou možnost promluvit, protože jsem se okamžitě zvedla a tak rychle, jak jen mi to břicho dovolovalo, jsem přiběhla k Aasanovi: „Zařaď mě mezi noční hlídky."

 Možná to bylo trochu moc nahlas, protože se celý tábor okamžitě ponořil do ticha. 

„Prosím," doplnila jsem ještě. 

Jenže to už po mém boku stál Daitor a vrčel. „V žádném případě!"

„Jenže já už nechci celý den ležet v táboře a nic nedělat!" štěkla jsem rozhořčeně. „Jediné, co dělám, je to, že se poflakuji v táboře. Z hlídek jste mě vyřadili."

„Vyřadili jsme tě kvůli tvé březosti."

Zahrabala jsem tlapkou do země. „A to je to! Stejně v noci nemůžu ani spát – a to kvůli mé březosti. Takhle jsem ve smečce naprosto k ničemu. Navíc," podívala jsem se mu do očí, „ty mi nerozkazuješ." 

Mezi vlky proběhla vlna šepotu. Všichni se k tomu mezi sebou museli vyjádřit. 

„To nerozkazuji," přitakal okamžitě. „Ale jako tvůj druh a otec tvých – našich – vlčat rozhodně neohrozím tebe ani je. Na hlídky chodit nebudeš."